27 C 236/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 4. 2025 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 105 337 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 21. 4. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. SSU23/101589, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 107 600 Kč na nákup zboží. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 221 Kč, avšak dluh řádně a včas nesplatil. Dosud uhradil pouze 19 326 Kč. Žalovaný tak ke dni zesplatnění žalobkyni dluží částku ve výši 104 207 Kč tvořenou dlužnými splátkami do zesplatnění ve výši 9 663 Kč, úrokovým vyrovnáním ve výši 940 Kč, nesplacenou jistinou ve výši 93 004 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč..

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, formuláře, úvěrových podmínek, saldokonta, výpisu o čerpání splátek a úhrad, matričního listu, potvrzení o prověření bonity, úvěrové zprávy, tří výplatních pásek, předžalobní výzvy včetně podacího archu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru č. č. SSU23/101589 ze dne 21. 4. 2023 soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 107 600 Kč na nákup zboží, a to auta. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 221 Kč. Splatnost poslední splátky byla sjednána na 19. 4. 2027. Z Matričního listu klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnanec, má smlouvu na dobu neurčitou, jeho příjem činí 19 000 Kč, příjem domácnosti 45 000 Kč, výdaje domácnosti na bydlení činí 10 000 Kč a další pravidelné výdaje domácnosti 2 000 Kč, žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti. Ze 3 výplatních pásek soud zjistil, že za měsíc leden 2023 byl čistý příjem žalovaného 22 182 Kč, za měsíc únor 2023 byl čistý příjem žalovaného 6 119 Kč a za měsíc březen 2023 byl čistý příjem žalovaného 16 124 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně a žalované vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na dluh uhradil částku 19 326 Kč. Z výzvy ze dne 7.2. 2024 soud zjistil, že žalobkyně kvůli neplacení splátek předmětný úvěr zesplatnila. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve výši 105 207 Kč bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Z podacího archu soud zjisitl, že výzva byla žalovanému odeslána dne 8. 2. 2024. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

7. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poskytla prodejci ve prospěch žalovaného částku 107 600 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si k příjmům žalovaného nechala pouze předložit 3 výplatní pásky, nikoliv však už pracovní smlouvu, aby bylo možno potvrdit, že žalovaný má pracovní poměr na dobu neurčitou, což vzhledem k tomu, že měl smluvní vztah trvat nejméně 4 roky, je dle soudu dosti zásadní skutečnost. Žalobkyně pak zcela nedostatečně zkoumala výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně nezkoumala náklady na bydlení žalovaného, když se spokojila s prohlášením želovaného, že bydlí u rodičů, aniž by si např. jejich čestným prohlášením ověřila, že tomu tak skutečně je, zda jim žalovaný nějak přispívá na bydlení a energie, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně nedostatečně zkoumala a prověřovala příjmy i výdaje žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

9. Soud proto posoudil právně vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a subsidiárně dle § 2991 občanského zákona a žalovaného zavázal vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanému prokazatelně poskytnutou jistinou 107 600 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 19 326 Kč Kč, což činí částku 88 274 Kč. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 17 063 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 19 643,56 Kč od 8. 2. 2024 do 24. 4. 2025, úrok 15 % ročně z pohledávky 102 667 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 18 042,38 Kč od 22. 2. 2024 do 24. 4. 2025, zákonný úrok z prodlení z částky 104 397 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu činí 56 % původně žalované částky, její neúspěch včetně zamítnutého příslušenství 44 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 12 %. Soud proto přiznal žalobkyni 12 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 37 387,86 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 4 214 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 4 úkony právní pomoci po 5 340 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby a účast u jednání), 4 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky, náhrada za ztrátu času za 10 půlhodin po 150 Kč za cestu z Brna do Karviné k jednání soudu dle § 14 téže vyhlášky, náhrada cestovních nákladů za cestu z Brna do Karviné k jednání soudu ve výši 4 246,41 Kč a 21% DPH. 12 % z částky 37 387,86 Kč činí 4 486 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.