Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 5 218 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 30 218 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 2 119 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 6. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 30 218 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 28. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž a tří dodatků poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky v celkové výši 25 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 5 218 Kč do 31. 10. 2024. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení částky 30 218 Kč. Pohledávka byla dne 12. 12. 2024 postoupena společnost [právnická osoba] a z ní téhož dne na žalobkyni.
2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.
3. K jednání nařízenému na den 8. 10. 2025 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, rámcové smlouvy, dodatku, potvrzení o platbě, smlouvy o postoupení pohledávek vč. Přílohy, oznámení o postoupení vč. podacího archu, zprávy banky na čl. 12.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 8. 2024 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaná tohoto dne elektronicky uzavřely smlouvu o úvěru č.[hodnota], na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované částku 8 500 Kč postupně navýšenou třemi dodatky až na částku 25 000 Kč na její účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná zavázala částku vrátit spolu s úrokem ve výši 5 218 Kč do 31. 10. 2024. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Z vyjádření společnosti [právnická osoba] ze dne 29. 8. 2025 soud zjistil, že majitelem účtu je žalovaná. Z potvrzení o platbách soud zjistil, že žalované byla na její účet dne 28. 8. 2024 zaslána platba 2x 8 500 Kč a dne 29. 8. 2025 platby 5 000 Kč a 3 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 12. 12. 2024 4 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalované částku 25 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost žalované jako spotřebitele úvěr řádně splácet, zejm. že by prověřoval její příjmy a výdaje. K jednání nařízenému na den 8. 10. 2025, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 25 000 Kč (rozdíl mezi jistinou 25 000 Kč a dle zjištění soudu již žalovanou prokazatelně uhrazenou částkou 0 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 5 218 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 30 218 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V přílohách obou smluv o postoupení pohledávek se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí ke dni rozhodnutí soudu 74 % původně žalované částky, její neúspěch včetně příslušenství zamítnutého ke dni rozhodnutí soudu 26 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 48 %. Soud proto přiznal žalobkyni 48 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení ve výši 4 415 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 511 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 700 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. 48 % z částky 4 415 Kč činí 2 119 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.