Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 35 000 Kč od 6. 5. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 2 592 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 9. 5. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částku 35 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 11. 2023 uzavřena Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky spolu s dohodnutým úrokem a poplatky splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 250 Kč splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný však nehradil úvěr řádně a včas a dosud uhradil pouze splátky v celkové výši 0 Kč. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, byl úvěr dne 21. 4. 2024 zesplatněn. Dluh činí 35 000 Kč a dále žalobkyně požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, předsmluvní informace, potvrzení o vyplacení úvěru, dvou upomínek, předžalobní výzvy včetně podacího lísku, kopie OP, ověření žalovaného v databázích na čl. 24 – 28 spisu, rozhodnutí na čl. 31, výpisu z účtu na čl. 32 - 40.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 21. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a žalovaný jako spotřebitel elektronicky uzavřeli smlouvu, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 5 250 Kč splatných k 15. dni v měsíci. Z Potvrzení o vyplacení úvěru ze dne 21. 11. 2023 a z detailu výpisu z téhož dne bylo prokázáno, že žalobkyně vyplatila dne 21. 11. 2023 žalovanému částku 35 000 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
11. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
12. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. . Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 35 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Závazkový vztah účastníků, vzniklý na základě smlouvy o úvěru, soud posoudil po právní stránce podle ust. § 2395 o. z., avšak shledal, že úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 580, 588 o. z. Žalobkyně ke splnění povinnosti zkoumat úvěryschopnost žalovaného tvrdila, že prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr vyhledáváním žalovaného v databázi dlužníků, v databázi insolvenčního rejstříku, v centrální evidenci exekucí, prověřením platnosti občanského průkazu žalovaného v databázi neplatných dokladů s tím, že občanský průkaz žalovaného nebyl v době uzavření smlouvy v této databázi nalezen, a dále získáním informací přímo od žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z tvrzení žalovaného a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy zprávou zaměstnavatele, z níž by bylo zřejmé, o jaký typ pracovního poměru se jedná, zejména není-li sjednán na dobu neurčitou, a jakou částku žalovaný pobírá. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala typ bydlení, náklady na bydlení, počet dalších osob v domácnosti, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala vyživovací povinnosti, náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela matematických propočtů, resp. pomocných parametrů (koeficienty) a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, zejména pokud jde o náklady na bydlení a nulové náklady na splátky dalších zápůjček a úvěrů, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání, nemohla být poučen podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání svých tvrzení o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu ke splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to v horizontálních sporech. Existuje totiž nebezpečí, že spotřebitel se zejména z důvodu nevědomosti nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně, z čehož vyplývá, že by spotřebitele nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (viz mj. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 202/2018). Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
13. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 35 000 Kč (rozdíl mezi žalovanému vyplacenou jistinou 35 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 0 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 35 000 Kč od 6. 5. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně přiznání části žalované jistiny v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku, za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 90 % původně žalované částky, neúspěch spolu se zamítnutým příslušenstvím 10 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 80 %. Náklady řízení v celkové výši 3 240 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 440 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby) a 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b odst. 3 téže vyhlášky. Soud dospěl k závěru, že žalobkyní podaná žaloba splňuje pro první tři úkony právní pomoci kritéria uvedená v § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. že jde o řízení zahájené žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných, a proto přiznal odměnu pr. zástupce žalobkyně a režijní paušály za první tři úkony podle tohoto ustanovení. 80 % z 3 240 Kč činí 2 592 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni.