Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 999 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 8 000 Kč od 23. 6. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 %, kapitalizovaný úrok ve výši 900 Kč a částku 5 311 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 9. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 14 211 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 22. 12. 2015 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž poskytla žalovanému částku 8 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu s příslušenstvím do 21. 1. 2016. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, kdy žalovaný provedl verifikační platbu ve výši 1 Kč. Žalovaný však dluh neuhradil. Pohledávka byla dne 22. 6. 2017 postoupena na společnost na žalobkyni. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 14 211 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 8 000 Kč, nesplaceného úroku ve výši 0 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 5 311 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 900 Kč. Žalobkyně se domnívá, že v daném případě je nutno zvážit, zda-li se jedná o spotřebitelský úvěr v režimu zákona č. 145/2010 Sb. Dle názoru žalobce nikoliv. Ust. § 2 zákona č. 145/210 Sb. obsahuje taxativní výčet případů, kdy se zákon neaplikuje. Mezi takové případy patří i dle písm. c) poskytnutí půjčky bez úroku a jakékoliv úplaty.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, smlouvy o postoupení včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o úplatě, sazebníku, tří upomínek, předžalobní výzvy včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Z elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 22. 12. 2015 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Věřitel se zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 5 000 Kč téhož dne navýšenou na 8 000 Kč s 0% úrokem. Splatnost byla sjednána na 21. 1. 2016. Strany se dohodly, že v případě porušení povinnosti Klienta zaplatit jakoukoli splátku dle této Smlouvy řádně a včas, a to bez ohledu na zavinění Klienta, je Klient povinen zaplatit Věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % ze splatné, avšak nezaplacené částky, a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná den následující po dni takového prodlení. Zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo Věřitele na náhradu škody v plné výši a úroky z prodlení ve výši stanovené obecně závaznými právními předpisy. Klient k Okamžiku registrace Věřiteli potvrzuje, že se podrobně seznámil s textem ustanovení této Smlouvy včetně jejích příloh, přílohy č. 1 Obchodní podmínky a přílohy č. 2 Sazebník, které tvoří nedílnou součást této Smlouvy, rozumí právům a povinnostem tam obsaženým, souhlasí s nimi, považuje je za závazná a výslovně přijímá tzv. překvapivá ujednání uvedená v čl. 10 (Důležitá ujednání) Obchodních podmínek. V Sazebníku jsou stanoveny náklady související s opožděnou platbou, a to 300 Kč za 1., 2. a 3. výzvu. Z výpisu z účtu soud zjistil, že z účtu označeného jménem žalovaného byla na účet společnosti [právnická osoba] připsána dne 22.12. 2015 částka 1 Kč. Na tento účet byla společností dne 22. 12. 2015 zaslána částka 5 000 Kč pod VS [var. symbol] a dne 29. 12. 2015 částka 3 000 Kč pod VS [var. symbol]. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr kromě ověřovací platby neuhradil žádnou částku. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 24. 5. 2017 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 8 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, např. z pracovní smlouvy výplatních pásek, nájemní smlouvy či dokladů o úhradě energií. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Pokud jde o námitku žalobkyně, že se nejedná o spotřebitelský úvěr v režimu zákona č. 145/2010 Sb., neboť šlo o poskytnutí půjčky bez úroku a jakékoliv úplaty, soud ji neshledává jako důvodnou. Dle smlouvy sice nebyly sjednány žádné úroky a poplatky k jistině, avšak soud má za to, že zde lze dovodit obcházení zákona v ujednání, kdy jsou současně i s nepatrným prodlením spotřebitele se splácením takového závazku spojeny tak vysoké sankce, že z původního bezplatného závazku může i při krátkém prodlení spotřebiteli vzniknout dluh v mnohonásobné výši, než kolik si původně půjčil (zde poskytnuta částka 8 000 Kč, sankce v podobě smluvní pokuty činí 5 311 Kč a poplatky 900 Kč). V takovém případě lze mít totiž pochybnosti o tom, že smluvní sankce jsou skutečně jen paušalizovanou náhradou škody a nástrojem motivace spotřebitele ke splácení, ale zejména v případě, kdy při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí bylo nebo mělo být zřejmé, že nebude schopen ani tento bezplatný úvěr splácet, se fakticky jedná o podnikání věřitele založené na výnosech ze smluvních sankcí. Současně lze mít v těchto případech pochybnost i o souladu smluvních sankcí s dobrými mravy. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 9 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a § 2993 občanského zákona.
7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 7 999 Kč (rozdíl mezi jistinou 8 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 1 Kč na ověřovací platbě). Žalovaný úhradu vyšší částky netvrdil ani neprokázal. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j.
8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 1 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 8 000 Kč od 23. 6. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 %, kapitalizovaný úrok ve výši 900 Kč a částku 5 311 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení, a jen v přiznaném rozsahu.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěch žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu činí celkem 7 999 Kč, neúspěch včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu celkem 11 298,72 Kč. Jelikož ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.