Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 933,27 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 2 624,23 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 512,33 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 328,77 Kč, úrok 12 % ročně z částky 36 557,50 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 36 557,50 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 4 888 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 5. 2025 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 38 557,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 30. 6. 2024 uzavřena smlouva o úvěru k účtu č. [č. účtu], na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 37 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluveným úrokem 12 % a poplatky v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 868 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 8. 2024. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 19. 3. 2025. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží na jistině 36 557,50 Kč, smluvním úrokem 328,77 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 512,33 Kč, poplatky 2 000 Kč a smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení z částky i od 14. 5. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, ceníku, úvěrových podmínek, výpisu z úvěrového účtu, upomínky, zesplatnění, dodejky na čl. 21 spisu, návrhu na poskytnutí úvěru, lustrace na čl. 33, výpisu z běžného účtu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Z elektronické smlouvy o úvěru k účtu č. [č. účtu] ze dne 30. 6. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 37 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluveným úrokem 12 % a poplatky v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 868 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 8. 2024. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má příjem z podnikatelské činnosti ve výši 600 000 Kč ročně. Dále uvedl, že nemá děti, náklady spojené s bydlením činí 18 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti 22 000 Kč a ostatní výdaje žadatele včetně výživného činí 4 000 Kč. Z výpisu z podnikatelského účtu žalovaného vedeného u žalobkyně soud zjistil, že od prosince 2023 do června 2024 byly na účet připisovány částky v různé výši od 21,59 kč až po 70 000 Kč bez identifikace, z jakého důvodu jsou žalovanému vypláceny. Nejsou zde uvedeny žádné výdaje. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 1 066,73 Kč. Z dopisu ze dne 29. 1. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě aktuálního dluhu do 19. 3. 2025, jinak následujícím dnem dojde k zesplatnění celého úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
10. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
11. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný čerpal částku 37 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalovaný sice měl u žalobkyně běžný účet, avšak k tomu žalobkyně nic bližšího netvrdila. Není doložena pracovní smlouva žalovaného, není zřejmé, zda byl zaměstnán na dobu neurčitou či určitou, což je nepochybně důležitá skutečnost vzhledem k tomu, že smluvní vztah z úvěru měl trvat nejméně 5 roky. Rovněž není nijak doložena výdajová stránka žalovaného. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel bankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě výpisu z účtu žalovaného. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z tohoto výpisu, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala podrobněji příjmy ani výdaje, zejm. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek, když z výpisů z účtu je patrné, že žalovaný si bral i další úvěry. Žalobkyně tedy nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
12. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 35 933,27 Kč (rozdíl mezi jistinou 37 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 1 066,73 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni 2 624,23 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 512,33 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 328,77 Kč, úrok 12 % ročně z částky 36 557,50 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 36 557,50 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za jeho neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu činí včetně příslušenství 77 % původně žalované částky, její neúspěch 23 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 54 %. Soud proto přiznal žalobkyni 54 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 9 053,47 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 543 Kč, odměna právní zástupkyně žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 700 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky, 1 úkon právní pomoci po 2 660 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za účast u jednání), 1 režijní paušál po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky, náhrada za ztrátu času za cestu z Ostravy do Karviné a zpět k jednání u soudu za 2 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 téže vyhlášky, náhrada cestovních výdajů za cestu automobilem z Ostravy do Karviné a zpět k jednání u soudu v celkové výši 397 Kč a 21% DPH. Soud dospěl k závěru, že žalobkyní podaná žaloba splňuje pro první tři úkony právní pomoci kritéria uvedená v § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. že jde o řízení zahájené žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných, a proto přiznal odměnu pr. zástupkyně žalobkyně a režijní paušály podle tohoto ustanovení. 54 % z částky 9 053,47 Kč činí 4 888 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.