27 C 316/2024

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 9. 2024 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 10 153,87 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba]. (dříve [Anonymizováno]) se žalovanou dne 30. 9. 2022 smlouvu o půjčce č. [hodnota], na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i smluvní úrok, a to v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 779 Kč, přičemž první splátka byla splatná 25. 10. 2022. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto banka úvěr ke dni 3. 2. 2024 zesplatnila. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení: jistiny ve výši 8 971,87 Kč, poplatků ve výši 1 182 Kč, smluvního úroku ve výši 983,84 Kč splatného ke dni 13. 2. 2024, úroku z prodlení ve výši 244,68 Kč splatného ke dni 13. 2. 2024. Pohledávka byla ke dni 29. 5. 2024 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaná uvedla, že si potřebovala půjčit peníze v bance na energie na jejich doplacení. Při uzavření smlouvy v bance po ní nikdo žádné doklady k jejím příjmů a výdajům vidět nechtěl. Činí nesporným, že uhradila pouze částky uvedené ve výpisu z úvěru na čl. 19-28. Byla by schopna přiznaný dluh splácet ve splátkách po 1 000 Kč. Bydlí v rodinném domě, kde platí 6 500 Kč na elektřinu. Na plynu doplatila dluh a ten v současné době neplatí a nepoužívá. Má ještě další dluhy, a to v Monetě, kde se domluvila na splátce 4 000 Kč. V domě bydlí ještě s otcem a bratrem. Pracuje v [právnická osoba] a má cca 22 000 Kč čistého měsíčně. Jiný příjem nemá. Splátky bude platit k 25. dni v měsíci.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce včetně obchodních podmínek, VOP, rámcové smlouvy, produktových podmínek, sazebníku, výzvy k zesplatnění, výpisu z účtu žalované, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně, podacího archu, výpisu z úvěru na čl. 19-28 spisu, protokolu na čl. 29-30, sjetiny na čl. 31-34.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Z návrhu smlouvy o půjčce č. [hodnota] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 9. 2022 mezi [právnická osoba] a žalovanou. Ze shodných skutkových tvrezní účastníků vzal soud za zjištěno, že žalované byla poskytnuta bezhotovostní zápůjčka ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i smluvní úrok 18,9 % p.a., a to v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 779 Kč, přičemž první splátka byla splatná 25. 10. 2022. Z výpisu z úvěrového účtu a ze skutkových tvrzení žalované vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na zápůjčku uhradila celkem částku 6 827 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 5. 2024 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně důkladněji nezkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení příjmové stránky si banka nevyžádala od žalované pracovní smlouvu, výplatní pásky či jiné doklady o jejích příjmech, u výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z tvrzení žalované. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 8 173 Kč (rozdíl mezi jistinou 15 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 6 827 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j.

8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 1 980,87 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 244,68 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 983,84 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 10 153,87 Kč od 14. 2. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 18,9 % ročně z částky 8 971,87 Kč od 14. 2. 2024 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul. Soud současně uložil žalované splácení dluhu a přiznaných nákladů řízení ve splátkách po 1 000 Kč, které jsou v jejich aktuálních finančních možnostech, když přihlížel k tomu, že bydlí v rodinném domě, kde platí 6 500 Kč na elektřinu, má ještě další dluhy, a to v Monetě, kde splácí 4 000 Kč měsíčně, a že má jediný příjem cca 22 000 Kč čistého měsíčně.8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Za úspěch žalobkyně pak považuje zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 55 % původně žalované částky, neúspěch 45 % žalované částky s příslušenstvím ke dni rozhodnutí soudu. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 10 %. Náklady řízení v celkové výši 7 154,14 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky, odměna právního zástupce žalobkyně za 2 úkony právní pomoci po 3 080 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za vyjádření a účast u jednání), 2 režijní paušály po 300 Kč a 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky, 1/11 náhrady za ztrátu času za 2 půlhodiny po 150 Kč za cestu z Havířova do Karviné a zpět dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, 1/11 náhrady cestovních výdajů v původní celkové výši 316,70 Kč za cestu automobilem z Havířova do Karviné a zpět a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/11 výše uvedených nákladů z důvodu, že se žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnila ještě dalších deseti jednání. 10 % z 7 154,14 Kč činí 715 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni.