27 C 400/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 9. 2025 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 316 289,45 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 10. 7. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluveným úrokem a poplatky v pravidelných 107 měsíčních splátkách po 5 733 Kč, avšak úvěr řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně prohlásila úvěr dopisem ze dne 28. 11. 2024 za okamžitě splatný. Žalovaný dluží žalobkyni částku 312 066,90 Kč na jistině dluhu, poplatky v celkové výši 4 222,55 Kč, částku 25 244,50 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 12,75 % p.a. počítaného z jistiny úvěru od 29. 11. 2024 do 14. 7. 2025, částku ve výši 25 088,79 Kč na zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek ode dne 30. 11. 2024 do 14. 7. 2025 a dále smluvní úrok 12,75 % p.a. z částky 312 066,90 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 12,75 % p.a. z částky 312 066,90 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, potvrzení o poskytnutí prostředků, souhrnu sjednání úvěru a žádosti, záznamu žalobce o zaplacených splátkách, prohlášení úvěru za splatný, sazebníku poplatků, VOP, výpisu z úvěrového účtu, předžalobní výzvy včetně podacího archu4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 7. 2023 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne elektronicky smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 300 000 Kč na konsolidaci v článku 2.2. smlouvy uvedeného úvěru v celkové výši 176 129 Kč a ve zbylé části k volnému použití. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky 17,99 % p.a. a poplatky dle ceníku v pravidelných 107 měsíčních splátkách po 5 733 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 8. 2023. V žádosti žalovaný uvedl, že má pracovní smlouvu na dobu určitou od 1. 4. 2023 do 30. 4. 2024. Jeho příjem činí 20.492,33 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení činí 5 000 Kč měsíčně, jiné výdaje nemá, rovněž nemá jiné úvěry. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní dne 10. 7. 2023 poskytnuta v 2 platbách celkem částka 300 000 Kč (174 384,20 Kč + 125 615,80 Kč). Z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 71 804,17 Kč (459 + 5733 + 267,08 + 379,92 + 5733 + 36,28 + 610,72 + 3233,28 + 2499,72 + 495,44 + 151,56 + 1383,44 + 647 + 4349,56 + 40,24 + 5692,76 + 98,76 + 548,24 + 5733 + 3,87 + 25 + 618,13 + 5733 + 107,5 + 539,5 + 5733 + 561,31 + 85,69 + 5733 + 647 + 5733 + 103,18 + 843,82 + 647 + 5733 + 37,35 + 827,82 = 71 804,17 Kč). Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný čerpal částku v celkové výši 300 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalovaný sice měl u žalobkyně běžný účet, z nějž mohla zjistit kreditní i debetní obraty na jeho účtu, avšak tyto žalobkyně blížeji nezkoumala. V žádosti je uvedeno, že má žalovaný pracovní poměr na dobu určitou. Není doložena pracovní smlouva žalovaného, zda tomu tak skutečně je, přičemž skutečnost, zda byl žalovaný zaměstnán jen na dobu či určitou, je v tomto případě nepochybně rovněž důležitá vzhledem k tomu, že smluvní vztah z úvěru měl trvat cca 9 let. Rovněž není nijak doložena výdajová stránka žalovaného. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě tvrzeného výpisu z účtu žalovaného. Žalovaná zejm. nezkoumala podrobněji výdaje žalovaného, hlavně. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný kromě smlouvou konsolidovaných úvěrů splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně tedy nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn.[Anonymizováno] 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.15. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 228 195,83 Kč (rozdíl mezi jistinou 300 000 Kč a dle zjištění soudu již žalovaným uhrazenou částkou 71 804,17 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 88 093,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 25 244,50 Kč od 29. 11. 2024 do 14. 7. 2025, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 25 088,79 Kč od 30. 11. 2024 do 14. 7. 2025, úrok 12,75 % ročně z částky 312 066,90 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 312 066,90 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu činí 54 % původně žalované částky, její neúspěch včetně zamítnutého příslušenství 46 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 8 %. Soud proto přiznal žalobkyni 8 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 62 047 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 12 652 Kč, odměna právní zástupkyně žalobkyně za 4 úkony právní pomoci po 9 580 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby a účast u jednání), 4 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky, náhrada za ztrátu času za 2 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 téže vyhlášky za cestu z Ostravy do Karviné a zpět k jednání u soudu, náhrada cestovních nákladů za cestu automobilem z Ostravy do Karviné a zpět k jednání u soudu v celkové výši 402,30 Kč a 21% DPH. 8 % z částky 62 047 Kč činí 4 963 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.