Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 621 527,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 52 426,83 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 59 726,19 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 20 405,74 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 673 954,23 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 668 118,23 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 34 840 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 10. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 673 954,23 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 14. 10. 2022 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček č. [č. účtu], na základě níž poskytla žalovanému částku 700 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s úroky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Banka proto úvěr ke dni 7. 11. 2023 zesplatnila. Žalovaný dosud uhradil pouze 78 472,60 Kč. Pohledávka byla ke dni 21. 6. 2024 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 668 118,23 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 5 836 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 20 405,74 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 59 726,19 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, výpisu z účtu žalovaného, potvrzení o zaplacení úplaty, sazebníku, zesplatňující výzvy.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček č. [č. účtu] bylo zjištěno, že byla uzavřena písemně dne 14. 10. 2022 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za zjištěno, že žalovanému byla téhož dne poskytnuta částka 700 000 Kč na konsolidaci tam uvedených 4 úvěrů a zbylé části bez účelového určení. Žalovaný se zavázal splácet jistinu a úroky 8 % a pojištěním v pravidelných 120 měsíčních splátkách po 9 426,93 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 11. 2022. Z potvrzení o výši příjmů ze dne 13. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaný měl u zaměstnavatele pracovní smlouvu na dobu určitou, zaměstnán zde byl od 12. 4. 2022, průměrný příjem za poslední 3 měsíce činil 19 793 Kč a počet vyživovaných osob 0. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že jeho čistý příjem činí 19 793 Kč, příjem domácnosti 50 000 Kč, náklady na bydlení 3 000 Kč, jiné měsíční splátky 0 Kč, bydlí v pronajatém domě/bytě s družkou, má pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3.2023. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 19. 6. 2024 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 700 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, když žalovaný toto výslovně popřel. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení příjmové stránky žalovaného si banka pouze vyžádala potvrzení příjmů žalovaného. Soud poukazuje, že smluvní vztah měl trvat 10 let, avšak žalovaný měl pracovní smlouvu pouze na dobu určitou na rok do 31. 3. 2023, aniž by bylo řešeno, jak bude splácet předmětný úvěr v následujících letech. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například nájemní smlouvu a výši nákladů spojených s bydlení a energiemi, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, přestože větší část předmětného poskytnutého úvěru sloužila ke konsolidaci, tedy úhradě 4 již uzavřených předchozích úvěrů. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 621 527,40 Kč (rozdíl mezi jistinou 700 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 78 472,60 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j.
8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 41 985,90 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve 52 426,83 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 59 726,19 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 20 405,74 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 673 954,23 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 668 118,23 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně přiznání části žalované jistiny v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku, za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby včetně příslušenství v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 67 % původně žalované částky, neúspěch spolu se zamítnutým příslušenstvím ke dni rozhodnutí soudu 33 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 34 %. Náklady řízení v celkové výši 102 472,10 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 33 698 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 5 úkonů právní pomoci po 11 020 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby, doplnění žaloby a účast u jednání), 3 režijní paušály po 300 Kč a 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, 1/7 náhrady za ztrátu času za 2 půlhodiny po 450 Kč, 1/7 náhrady cestovních výdajů v původní celkové výši 316,70 Kč za cestu automobilem z Havířova do Karviné a zpět a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/7 výše uvedených nákladů z důvodu, že se žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnila ještě dalších šesti jednání. 34 % z 102 472,10 Kč činí 34 840 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni.