27 C 449/2024

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 12. 9. 2024 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 63 188,48 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 14. 3. 2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] s úvěrovým rámcem 29 990 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované postupně peněžní prostředky v celkové výši 39 756 Kč a žalovaná celkem uhradila 15 506 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni vyčerpanou částku splácet spolu s úroky a poplatky v sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila ke dni 20. 5. 2024, a požadovat po žalované zaplacení částky 31 589,19 Kč sestávající z jistiny 29 989,19 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty 1 000 Kč. Žalobkyně dále uzavřela se žalovanou dne 25. 11. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované postupně peněžní prostředky v celkové výši 35 672 Kč a žalovaná celkem uhradila 14 024 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni vyčerpanou částku splácet spolu s úroky a poplatky v sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila ke dni 20. 5. 2024, a požadovat po žalované zaplacení částky 31 599,29 Kč sestávající z jistiny 29 999,29 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty 1 000 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o úvěru, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, metodiky posouzení úvěruschopnosti, karty klienta, NRKI zprávy, výpisu z běžného účtu od 1. 12. 2022 do 28. 2. 2023, výpisu z běžného účtu od 31. 8. 2022 do 25. 11. 2022.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázal poskytnout žalované revolvingový úvěr až do limitu 29 990 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem a poplatky v měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že dle karty nemá žalovaná děti, je svobodná, druh bydlení podnájem, její příjem ze zaměstnání činí 19 500 Kč, příjem domácnosti činí 19 000 Kč a výdaje 10 700 Kč. Žalovaná byla prověřována v systémech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalobkyně k tomuto předložila výpis z běžného účtu žalované u [právnická osoba]. za období od 1. 12. 2022 do 28. 2. 2023. Z něj soud zjistil, že na účet žalované byla v prosinci 2022 připsána mzda 17 309 Kč, v lednu 2023 mzda 18 902 Kč a v únoru 2023 mzda 18 779 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná postupně vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 39 756 Kč a dosud uhradila 15 506 Kč. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] ze dne 25. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázal poskytnout žalované revolvingový úvěr až do limitu 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem a poplatky v měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že dle karty nemá žalovaná děti, je svobodná, druh bydlení podnájem, její příjem ze zaměstnání činí 22 000 Kč, příjem domácnosti činí 25 000 Kč a výdaje 9 000 Kč. Žalovaná byla prověřována v systémech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalobkyně k tomuto předložila výpis z běžného účtu žalované u [právnická osoba]. za období od 31. 8. 2022 do 25. 11. 2022. Z něj soud zjistil, že na účet žalované byla v září 2022 připsána mzda 18 664 Kč, v říjnu 2022 mzda 17 521 Kč a v listopadu žalované na účet mzda nepřišla. Z výpisu z úvěrového účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná postupně vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 39 756 Kč a dosud uhradila 15 506 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 86 (Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 (Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě 2 elektronicky uzavřených smluv o revolvingovém úvěru poskytla žalované postupně částky 39 756 Kč a 35 672 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by žalobkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze předložila kartu zákazníka s tím, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 19 500 Kč, resp. 22 000 Kč a výdajů 10 700 Kč, resp. 9 000 Kč avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když pouze předložial výpis z účtu žalované, z nichž lze zjistit pouze mzdu žalované. Z výpisu z účtu však již nelze zjistit, zda byla žalovaná zaměstnána na dobu určitou či neurčitou, což při předpokládaném dlouhodobějším smluvním vztahu vyplývajícím ze smyslu smlouvy o revolvingovém úvěru nepochybně hrálo důležitou roli. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy k výdajové stránce žalované nepředložila. Soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

9. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 45 898 Kč. Tuto částku tvoří součet částek 24 250 Kč (rozdíl mezi jistinou 39 756 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 15 506 Kč u smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]) a 21 648 Kč (rozdíl mezi jistinou 35 672 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 14 024 Kč u smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 7 339,19 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 540,63 Kč, úrok 14,75 % ročně z částky 29 989,19 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 272,92 Kč od 4. 6. 2024 do 11. 9. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 31 589,19 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, částku 9 951,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 689,26 Kč, úrok 14,75 % ročně z částky 29 999,29 Kč od 12.9.2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 257,25 Kč od 4.6.2024 do 11.9.2024, zákonný úrok z prodlení z částky 31599,29 Kč od 12.9.2024 do zaplacení ve výši 14,75 % soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost obou úvěrových smluv a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí ke dni rozhodnutí soudu 53 % původně žalované částky, její neúspěch včetně zamítnutého příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu 47 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 6 %. Jelikož poměr úspěchu a neúspěchu obou stran je téměř stejný, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.