27 C 454/2024

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 11. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 165 210,21 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 2. 1. 2023 smlouvu o úvěru č., na základě níž poskytla žalovanému částku 155 500 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s úroky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Banka proto úvěr ke dni 27. 4. 2024 zesplatnila. Žalovaný dosud uhradil pouze 32 275,69 Kč. Pohledávka byla ke dni 1. 8. 2024 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 162.159,21 Kč, tvořené: neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 156.327,31 Kč, připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 5.831,90 Kč, dále úroků z prodlení ve výši 6.020,76 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, poplatků (cen) ve výši 3.051,00 Kč a úroků a úroků z prodlení i od 2. 8. 2024.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že k žalobě samotné žádné námitky nemá. Nikdo po něm při uzavírání smlouvy z banky vidět doklady o jeho příjmech či výdajích, např. nájemní smlouvu či platby na energie, vidět nechtěl, jen že byl v té době byl už po tříměsíční zkušební době v práci. Šlo o refinancování jiné půjčky u jiné společnosti. Pokud žalobkyně uvádí, že bylo dosud na úvěr žalovaným hrazeno celkem 32 275,69 Kč, tuto částku činí nespornou. Pokud si vzpomíná, předkládal bance tři výplatní pásky. Pracovní smlouvu po něm předložit nechtěli. K dotazu soudu uvádí, že nastoupil na úřad práce, takže je v současné době nezaměstnaný. Nemá žádné úspory. Za první dva měsíce mu bude vyplácena podpora v nezaměstnanosti ve výši 21 000 Kč, pak se to bude snižovat. Sice má pohovor do práce, a nějakou dobu to ještě bude trvat, než se to vyřídí a případně do ní nastoupí. Zřejmě teď má nějakou exekuci na jiný úvěr, protože mu strhli peníze z účtu a je tam teď na mínus 15 000 Kč. Jiné dávky nepobírá. Bydlí teď u rodičů, kde platí nájemné včetně energií 7 000 Kč. Na dluh by byl schopen platit 10 000 Kč měsíčně. Souhlasí s tím, že splátky budou splatné k 25. dni v měsíci.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, výpisu z účtu žalovaného, potvrzení o zaplacení úplaty, sazebníku, zesplatňující výzvy.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru č. [č. účtu] bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 2. 1. 2023 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků a z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta částka 155 500 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu a úroky 13,99 % v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 2 741 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 2. 2023. Soudu nebyly předloženy žádné dokumenty vztahující se k prověřování úvěryscsopnosti bankou. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23. 7. 2024 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce poskytla žalovanému částku 155 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, když žalovaný toto výslovně popřel. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například nájemní smlouvu a výši nákladů spojených s bydlení a energiemi, či čestné prohlášení, že žalovaný bydlí u svých rodičů a zda a kolik jim na bydlení přispívá, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 123 224,31 Kč (rozdíl mezi jistinou 155 500 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 32 275,69 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný uvedl, že nastoupil na úřad práce, takže je v současné době nezaměstnaný. Nemá žádné úspory. Za první dva měsíce mu bude vyplácena podpora v nezaměstnanosti ve výši 21 000 Kč, pak se to bude snižovat. Sice má pohovor do práce, a nějakou dobu to ještě bude trvat, než se to vyřídí a případně do ní nastoupí. Zřejmě teď má nějakou exekuci na jiný úvěr, protože mu strhli peníze z účtu a je tam teď na mínus 15 000 Kč. Jiné dávky nepobírá. Bydlí teď u rodičů, kde platí nájemné včetně energií 7 000 Kč. Na dluh by byl schopen platit 10 000 Kč měsíčně. Soud proto dospěl k závěru, že dle citovaného § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v těchto splátkách přiměřené jeho možnostem, a uložil v rozsudku žalovanému přiznanou částku takto zaplatit. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j.

8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 41 985,90 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 020,76 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 165 210,21 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 13,99 % ročně z částky 156 327,31 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a úrok 13,99 % ročně z částky 5 831,90 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně přiznání části žalované jistiny v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku, za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby včetně příslušenství v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 59 % původně žalované částky, neúspěch spolu se zamítnutým příslušenstvím ke dni rozhodnutí soudu 41 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 18 %. Náklady řízení v celkové výši 57 372,60 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 8 261 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 5 úkonů právní pomoci po 7 740 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby, doplnněí žaloby a účast u jednání), 3 režijní paušály po 300 Kč a 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, 1/7 náhrady za ztrátu času za 2 půlhodiny po 450 Kč, 1/7 náhrady cestovních výdajů v původní celkové výši 316,70 Kč za cestu automobilem z Havířova do Karviné a zpět a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/7 výše uvedených nákladů z důvodu, že se žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnila ještě dalších šesti jednání. 18 % z 57 372,60 Kč činí 10 327 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni, a to rovněž ve splátkách jako samotnou dluženou jistinu.