27 C 53/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 12. 2024 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 18 426,31 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 7. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž poskytla žalované částku 20 000 Kč. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalované požaduje zaplacení jistiny ve výši 17 994,44 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 788 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč, smluvní pokutu 431,87 Kč, kapitalizovaný úrok 7 588,97 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 174,52 Kč.

2. Po výzvě soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně prověření úvěryschopnosti žalované v podání doručeném soudu dne 4. 3. 2025 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět s odůvodněním, že důkazy o posuzování schopnosti žalované splácet úvěr bohužel nedisponuje. Po revizi žalovaných částek žalobkyně soudu sděluje, že si tímto dovoluje upravit svůj žalobní návrh, a to co do požadovaného příslušenství pohledávky a smluvní pokuty. Žalobkyně tímto bere svou žalobu částečně zpět co do částky ve výši 8 020,84 Kč představující požadované příslušenství, resp. kapitalizovaného úroku ve výši 7 588,97 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 431,87 Kč. Žalovaná na svůj závazek právnímu předchůdci žalobce neuhradila ničeho. Ode dne postoupení pohledávky neuhradila žalovaná na svůj dluh ničeho. Žalobkyně tak nadepsanému soudu navrhuje, aby ve smyslu částečného zpětvzetí žaloby vydal následující rozsudek: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 994,44 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 07.0.2024 do zaplacení, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 174,52 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a náhradu nákladů řízení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud proto v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení v usnesení ze dne 14. 3. 2025 zastavil. Ve zbylé části pak soud žalobu projednal.

3. Žalovaná uvedla, že při uzavírání smlouvy po ní věřitel chtěl nějaké údaje ohledně příjmů a výdajů vědět, ale už si nepamatuje co, a po internetu mu žádné doklady ohledně příjmů a výdajů neposílala. Činí nesporným, že od věřitele obdržela částku 20 000 Kč. Žádá o umožnění splácení dluhu ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně k 25. dni v měsíci. Ke svým majetkovým a osobním poměrům uvádí, že pobírá důchod e výši 21 444 Kč. Od března na něj má exekuci, původně si myslela, že je to na tento dluh, ale asi to bude jiný, má jich více. Z důchodu jí tedy zůstává 18 670 Kč. Kromě toho pobírá příspěvek na bydlení ve výši 4 370 Kč. Žádné jiné příjmy ani dávky nemá. Na základě dohody platí měsíčně 4 000 Kč na další úvěr, na nájem platí 9 980 Kč a na elektřinu a plyn 1 400 Kč. Na dluh je schopna měsíčně platit částku 1 000 Kč k 25. dni v měsíci.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to obchodních podmínek, předžalobní výzvy včetně podacího archu, rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, plné moci, upomínky, oznámení o postoupení pohledávek včetně poštovního podacího archu, verifikační platby, potvrzení o úplatě, dokladu o čerpání úvěru.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 7. 12. 2023 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaná jako klient elektronicky uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost zavázala poskytnout žalované částku 20 000 Kč na její účet. Žalovaná se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím v 12 měsíčních splátkách po 2 881,09 Kč. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků, jakož i z výpisu z účtu soud zjistil, že na účet žalované byla dne 7. 12. 2023 převedena od věřitele částka 20 000 Kč. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy k prověřování úvěryschopnosti žalované. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků vzal soud za prokázáno, že žalovaná dosud uhradila na dluh částku 5 779 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 13. 11. 2023 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. Ze oznámení věřitele ze dne 15. 8. 2024 žalované o postoupení pohledávky soud zjistil, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla i ve zbylé části podána důvodně jen částečně. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo dne 7. 12. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen občanský zákoník). Předchůdce žalobkyně na základě ní poskytl žalované převodem částku 20 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalované, když žalovaná toto výslovně popřela. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například nájemní smlouvu a výši nákladů spojených s bydlení a energiemi, či čestné prohlášení, že žalovaná bydlí u svých rodičů a zda a kolik jim na bydlení přispívá, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 14 221 Kč (rozdíl mezi jistinou 20 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 5 779 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaná uvedla, že pobírá důchod e výši 21 444 Kč. Od března na něj má exekuci, původně si myslela, že je to na tento dluh, ale asi to bude jiný, má jich více. Z důchodu jí tedy zůstává 18 670 Kč. Kromě toho pobírá příspěvek na bydlení ve výši 4 370 Kč. Žádné jiné příjmy ani dávky nemá. Na základě dohody platí měsíčně 4 000 Kč na další úvěr, na nájem platí 9 980 Kč a na elektřinu a plyn 1 400 Kč. Na dluh je schopna měsíčně platit částku 1 000 Kč k 25. dni v měsíci. Soud proto dospěl k závěru, že dle citovaného § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v těchto splátkách přiměřené jeho možnostem, a uložil v rozsudku žalované přiznanou částku takto zaplatit. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 3 773,44 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 17 994,44 Kč od 7. 8. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 174,52 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za neúspěch žalobkyně zastavení řízení v rozsahu uvedeném v usnesení ze dne 14. 3. 2025, neboť zastavení řízení v tomto rozsahu žalovaná svým chováním nezavinila, a rovněž zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Za úspěch žalobkyně pak považuje zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku. Jelikož úspěch a neúspěch účastníků v řízení je téměř stejný, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.