Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 127 992 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 46 931,56 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16 894,83 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 359,01 Kč, úrok 8,05 % ročně z částky 172 623,56 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 174 923,56 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 6 773 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 11. 2025 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 174 923,56 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 5. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. 015030960R, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluveným úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, avšak úvěr řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží částku ve výši 174 923,56 Kč, tvořenou dluhem na jistině ve výši 172 923,56 Kč a poplatky ve výši 2 300 Kč, dále smluvním úrokem ve výši 16 894,83 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 359,01 Kč a smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení z částky i od 23. 9. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to obchodních podmínek, sazebníku poplatků, předsmluvních informací k úvěru, smlouvy o úvěru včetně dodatků, žádosti o poskytnutí úvěru, úvěryschopnosti, informací z Credit Bureau, informací ze systému Solus, výpisu z účtu, oznámení o zesplatnění úvěru, výzvy k zaplacení, transakční historie úvěru, předžalobní výzvy včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Z žádosti a ze smlouvy o úvěru č. 015030960R ze dne 5. 12. 2022 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky 13,2 % p.a. a poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 3 403 Kč (poslední splátka bude ve výši 3 280,25 Kč) splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. 1. 2023. Z žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že žalovaný v ní uvedl, že má měsíční příjem 30 000 Kč, je zaměstnaný na dobu neurčitou, je svobodný, bezdětný, způsob bydlení dům/byt v os./družst. vlastnictví, pravidelné měsíční výdaje činí 7 000 kč a pravidelné splátky úvěrů, leasingu a splátkového prodeje činí 0 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 72 008 Kč. Žalobkyně rovněž předložila výpis z běžného účtu žalovaného za období od srna 2022 do října 2022 bez skutkových tvrzení, jaké informace by z něj měly být zjištěny. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
8. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný čerpal částku v celkové výši 200 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalovaný sice měl u žalobkyně běžný účet, z nějž sice lze zjistit kreditní i debetní obraty na jeho účtu, avšak tyto blížeji nezkoumala a ani k nim neučinila žádná skutková tvrzení. Není doložena pracovní smlouva žalovaného, není zřejmé, zda byl zaměstnán na dobu neurčitou či určitou, což je nepochybně důležitá skutečnost vzhledem k tomu, že smluvní vztah z úvěru měl trvat nejméně 8 let. Rovněž není nijak doložena výdajová stránka žalovaného. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě výpisu z účtu žalovaného. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z tohoto výpisu, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala podrobněji příjmy ani výdaje, zejm. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně tedy nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
10. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 127 992 Kč (rozdíl mezi jistinou 200 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 72 008 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 46 931,56 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16 894,83 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 359,01 Kč, úrok 8,05 % ročně z částky 172 623,56 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 174 923,56 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za jeho neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu činí včetně příslušenství 57 % původně žalované částky, její neúspěch 43 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 14 %. Soud proto přiznal žalobkyni 14 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 48 380 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 6 998 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 4 úkony právní pomoci po 8 100 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby a účast u jednání), 4 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky a 21% DPH. 14 % z částky 48 380 Kč činí 6 773 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.