27 C 72/2026

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 9. 12. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 87 351,12 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 22. 7. 2024 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] s úvěrovým rámcem 85 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované postupně peněžní prostředky v celkové výši 89 674 Kč a žalovaná celkem uhradila 26 060 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni vyčerpanou částku splácet spolu s úroky a poplatky v sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila ke dni 9. 9. 2025, a požadovat po žalované zaplacení částky 87 351,12 Kč sestávající z jistiny 84 499,77 Kč, poplatků za pojištění 751,35 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty 1 500 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, karty klienta, ověření bonity, NRKI zprávy.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] ze dne 22. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázal poskytnout žalované revolvingový úvěr až do limitu 85 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem a poplatky v měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Z karty klienta soud zjistil, že dle karty má žalovaná 1 dítě, je vdaná, druh bydlení není uveden, její příjem ze zaměstnání činí 27 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč a výdaje 65 000 Kč. Žalovaná byla prověřována v systémech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žádné listiny prokazující údaje v kartě zákazníka a příjmy a výdaje žalované soudu nebyly předloženy. Z výpisu z účtu a ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná postupně vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 89 674 Kč a dosud uhradila 26 060 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 86 (Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 (Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalované postupně částku 89 674 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by žalobkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně pouze předložila kartu zákazníka s tím, že prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále tvrdila, že jí žalovaná sdělila výši příjmu 27 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 60 000 Kč a výdaje 65 000 Kč, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné důkazy k příjmové a výdajové stránce žalované nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalované žalobkyní považuje za zcela nedostatečné, a to tím spíše, že výdaje ve výši 65 000 Kč jsou neobvykle vysoké, a nikde není uveden důvod takto vysokých výdajů. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

9. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 63 614 Kč (rozdíl mezi jistinou 89 674 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 26 060 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 23 737,12 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 14 717,75 Kč, úrok 12 % ročně z částky 84 499,77 Kč od 10. 12. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 114,34 Kč od 24. 9. 2025 do 9. 12. 2025, zákonný úrok z prodlení z částky 87 351,12 Kč od 10. 12. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaná dosud nedostala se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí ke dni rozhodnutí soudu 56 % původně žalované částky, její neúspěch 30 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 44 %. Soud proto přiznal žalobkyni 12 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení ve výši 28 034 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 3 495 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 4 úkony právní pomoci po 4 620 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby a účast u jednání), 4 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky a 21% DPH. 12 % z částky 28 034 Kč činí 3 364 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.