27 C 90/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 9. 3. 2025 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 57 954,61 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 17. 1. 2024 Smlouvu o úvěru Optimální splátka č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 57 470 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných závazků žalovaného a žalovaný se zavázal, že tento úvěr splatí v 30 pravidelných měsíčních splátkách vždy k 16. dni v měsíci spolu se smluvním úrokem ve výši 25,00 % p.a. a s dalšími poplatky dle této smlouvy a Ceníku, přičemž bude dodržovat dohodnuté podmínky. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Banka proto úvěr ke dni 23. 8. 2024 zesplatnila. Žalovaný dosud uhradil pouze 1 171,75 Kč. Pohledávka byla ke dni 18. 10. 2024 postoupena na společnost [právnická osoba] a z ní dne 6. 11. 2024 na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném jistinu úvěru ve výši 57 954,61 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 350,81 Kč od 18. 3. 2024 do 21. 8. 2024, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 297,38 Kč od 2. 4. 2024 do 21. 8. 2024 a úroky a úroky z prodlení od 15. 10. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení o postoupení vč. podacího archu, smlouvy o úvěru, oznámení o ukončení, VOP, Prohlášení o okamžité splatnosti, Vyjádření banky, Výpisu z účtu, Potvrzení úplaty, OP.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru Optimální splátka č. [hodnota] bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 17. 1. 2024 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných závazků žalovaného. Žalovaný se zavázal splácet jistinu a úroky 25 % v pravidelných 30 měsíčních splátkách po 2 885 Kč splatných vždy k 16. dni v měsíci počínaje dnem 15. 2. 2023. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že jeho příjem činí 28 000 Kč, nezbytné měsíční výdaje 13 500 Kč, limity KK a kontokorentů 80 000 Kč, splátky úvěrů u něj činí 2 000 Kč, je svobodný a má pronajatý dům/byt. Z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta celkem částka 57 470 Kč. Soudu nebyly předloženy žádné dokumenty vztahující se k příjmům a výdajům žalovaného použité k prověřování úvěryschopnosti bankou. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 18. 10. 2024 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a společností I-Xon a.s jako postupníkem. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 6. 11. 2024 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 57 470 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nenechala si doložit například nájemní smlouvu a výši nákladů spojených s bydlení a energiemi, či čestné prohlášení, že žalovaný bydlí u svých rodičů a zda a kolik jim na bydlení přispívá, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 56 298,25 Kč (rozdíl mezi jistinou 57 470 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 1 171,75 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j.

8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 1 656,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 350,81 Kč od 18. 3. 2024 do 21. 8. 2024, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 297,38 Kč od 2. 4. 2024 do 21. 8. 2024, úrok 25 % ročně z částky 57 455,61 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 57 455,61 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě 2 smluv o postoupení pohledávek, které mají všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně přiznání části žalované jistiny v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku, za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby včetně příslušenství v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 68 % původně žalované částky, neúspěch spolu se zamítnutým příslušenstvím ke dni rozhodnutí soudu 32 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 36 %. Náklady řízení v celkové výši 16 946,10 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 2 998 Kč, odměna právní zástupkyně žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 3 420 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH. 36 % 16 946,10 Kč činí 6 100 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni.