Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co do částky 14 886,34 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 447,73 Kč za dobu od 28. 3. 2024 do zaplacení, a částky 927,04 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 27 586,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 447,73 Kč za dobu od 28. 3. 2024 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 927,04 Kč, s odůvodněním, s žalovanou uzavřela dne 30. 9. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 12 700 Kč s postupným čerpáním. Žalovaná čerpala dne 30. 9. 2023 částku 3 100 Kč, 1 000 Kč a částku 8 600 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek a žalobkyně proto vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala e-mailem ze dne 27. 3. 2024. Žalovaná je tak v prodlení s úhradou celého dluhu od 28. 3. 2024. Žalobkyně požaduje smluvní ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 31. 10. 2023 do 29. 1. 2024.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupkyně žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Z jednotlivých listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.
5. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 30. 9. 2023 mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovanou jako dlužníkem, se žalobkyně a žalovaná dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku až do výše 12 700 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, na účet žalované č. [č. účtu] a žalovaná poskytnuté peněžní prostředky vrátí v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek, splatnost 1. splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Byla sjednána úroková sazba 0,933% denně. Z přehledu bankovních transakcí a výpisu z účtu [č. účtu] soud zjistil, že žalovaná od žalobkyně přijala na základě smlouvy platby na svůj účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru dne 30. 9. 2023 platby ve výši 3 100 Kč, 1 000 Kč a částku 8 600 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalované splácet tak, že ověřila tvrzenou výši příjmu žalované z příchozích transakcí na bankovní účet žalované, a vyšla z příjmu ve výši 11 800 Kč, dále vyšla z informací uvedených žalovanou, a to z pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 5 000 Kč, dalších nezbytných měsíčních výdajů 2 000 Kč, ostatních zbytných výdajů 1 000 Kč. Uvedené soud zjistil z listiny „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně].“ a listiny „Identifikované příjmy“.
6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce vyhodnotil následovně.
7. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ. V dané věci poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřil výši příjmu žalované, ale již nikoli výši jejích skutečných výdajů, spokojil se toliko s tím, co uvedla sama žalovaná. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, odchozími platbami z bankovního účtu apod.) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Soud má za to, že pro postup s odbornou péčí je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru skutečnou výši výdajů na bydlení ověřil, a jestliže tak neučinil, nelze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, tak aby nebyly dány pochyby o tom, že žalovaná bude schopna poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.
8. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované 12 700 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 12 700 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla opakovaně vyzvána k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 4. 12. 2024, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaná neuhradí povinnost uloženou jí tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalované v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a procesně úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.