28 C 12/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 66 041 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 9 416,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 224,64 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 503,08 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 34 503,08 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení, s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovaným byla dne 28. 4. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále též jako smlouva), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 6000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu se s částkou 38 709 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků, a částku za zpracování zápůjčky a částku za službu komfortního a flexibilního splácení v 21 měsíčních splátkách po 3 558 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou nehradil splátky řádně a včas, čímž se dostal do prodlení s úhradou dluhu, a dluh se stal tak splatným. Žalovaný uhradil celkem 4 100 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, na kterou však žalovaný nereagoval a ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti žalovaného, který, ač řádně a včas předvolán, se k soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.

4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění. Ve smlouvě o postoupení pohledávek datované dnem 29. 4. 2024 se společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], jako postupitel a žalobkyně jako postupník dohodli (čl. I. smlouvy), že postupitel postupuje postupníkovi za podmínek stanovených smlouvou nezajištěné pohledávky vzniklé ze smlouvy o půjčce specifikované v příloze č. 1 smlouvy, které uzavřel postupitel jako věřitel se svými zákazníky jako dlužníky. V příloze smlouvy je specifikována pohledávka za žalovaným (označeným jménem, příjmením) uvedením čísla smlouvy. V dopise „Oznámení o postoupení pohledávek“ ze dne 29. 4. 2024, který byl dle připojeného podacího lístku odeslán dne 30. 5. 2024, oznamuje právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na nového věřitele, žalobkyni, a současně ho vyzývá k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení oznámení. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že smlouva byla uzavřena dne 28. 4. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, ve smlouvě si smluvní strany sjednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému částku 36 000 Kč, a žalovaný se zavazuje zaplatit za poskytnutí úvěru poplatek ve výši 36 000 Kč, přičemž poplatek je vypočten jako součet úroku stanoveného pevnou částkou ve výši 26 919 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 581 Kč, to vše v 21 měsíčních splátkách, ve výši 3 558 Kč, resp. poslední splátka ve výši 3 549 Kč, když první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje převzetí jistiny úvěru. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] má soud za prokázáno, že žalovaný uhradil celkem 4 100 Kč. Žalobkyně k prokázání toho, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala, před uzavřením smlouvy, úvěruschopnost žalovaného, předložila zákaznickou kartu ze dne 28. 4. 2022. V zákaznické kartě podepsané žalovaným a osobou oprávněnou jednat za právní předchůdkyni žalobkyně je formou ručního vyplnění předtištěného formuláře uvedeno, že žalovaný žádá o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 35 000 Kč, ohledně majetkových a osobních poměrů je formou zaškrtnutí předtištěné varianty uvedeno, že žalovaný je svobodný, jeho dosažené vzdělání je základní, druh bydlení – nájemník. Počet vyživovaných osob 4. Je na zaměstnán na plný úvazek, čistý příjem žadatele je uveden ve výši 20 859 Kč a další čisté příjmy domácnosti ve výši 18 936 Kč, výdaje jsou uvedeny vyplněním kolonky odhadované měsíční výdaje žadatele 6 790 Kč, v kolonce externí splátky zápůjček dle žadatele 0 Kč a interní splátky PF 3 062 Kč. Uvedené údaje měly být ověřeny z 2 výplatních pásek (2,3 2022). Žalobkyně, prostřednictvím advokáta, vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dluhu, jak bylo zjištěno z výzvy ze dne 29. 7. 2024 a připojeného podacího lístku, nejpozději do 13. 8. 2024.

5. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.

6. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., podle kterého přenechá-li zapůjčitel (právní předchůdkyně žalobkyně) vydlužiteli (žalované) zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.

7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke skutečnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, předložená „karta klienta“ plní (navíc jen částečně) tuto povinnost neúplně a toliko formálně, nepostačuje k naplnění účelu zákona, jak jí vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Z předložených důkazů vyplývá, že byl zjišťován a ověřován pouze příjem žalovaného, nikterak nebyly ověřovány a zjišťovány skutečné výdaje žalovaného, zejména výdaje na bydlení a další splátkové zatížení žalovaného, přičemž zjištění nahlédnutím do příslušných registrů spotřebitelských úvěrů ke zjištění těchto údajů, považuje soud nerozporně za součást odborné péče poskytovatele spotřebitelských úvěrů, stejně jako soud nepovažuje požadavek na prokázání skutečných výdajů na bydlení nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Dále pak nebyly ověřovány další příjmy domácnosti, ačkoli s nimi bylo kalkulováno. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že, zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni poskytnutí finančních prostředků stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

10. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 36 000 Kč a žalovaný uhradil 4 100 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 31 900 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzvána k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 29. 7. 2024, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatky, úroky), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost uloženou mu tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku (při zohlednění výše příslušenství ke dni vydání rozsudku) a procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.