Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 9 703,57 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 412,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 748,88 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 600 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 24,81 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 571,80 Kč, k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné do 3 dnů od právní moci rozsudku nedoplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 506 Kč, na bankovní účet č. [účet], variabilní symbol [VS].
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávek ve výši 59 703,57 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 412,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 748,88 Kč, zákonného úroku z částky 50 600 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úroku ve výši 24,81 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení, jako nároků ze Smlouvy o úvěru č. [hodnota], s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovaným byla dne 29. 3. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále též jako smlouva), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázala splácet dle spolu se sjednaným úrokem a poplatky. Žalovaný neplnil smluvní podmínky řádně a včas a právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky, žalovaný dlužnou částku nezaplatil a úvěr byl v souladu se ujednáním smlouvy zesplatněn ke dni 24. 8. 2022. žalovaný na pohledávky dle smlouvy uhradil celkem částku 4 262 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti žalovaného, který, ač řádně a včas předvolá, se k soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.
4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění. Ve smlouvě o postoupení pohledávek datované dnem 21. 9. 2023 se společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], jako postupitel a žalobkyně jako postupník dohodli (čl. I. smlouvy), že postupitel postupuje postupníkovi za podmínek stanovených smlouvou nezajištěné pohledávky vzniklé ze smlouvy o půjčce specifikované v příloze č. 1 smlouvy, které uzavřel postupitel jako věřitel se svými zákazníky jako dlužníky. V příloze smlouvy je specifikována pohledávka za žalovaným (označeným jménem, příjmením) uvedením čísla smlouvy ([Anonymizováno]). V dopise „Oznámení o postoupení pohledávek“ ze dne 29. 9. 2023, který byl dle připojeného podacího lístku odeslán dne 27. 10. 2023, oznamuje právní předchůdkyně žalobkyně žalované postoupení pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na nového věřitele, žalobkyni, a současně jej vyzývá k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení oznámení. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že ve smlouvě je jako věřitel označena právní předchůdkyně žalobkyně a jako zákazník žalovaný, ve smlouvě je sjednáno, že věřitel poskytne zákazníkovi bezúčelový, spotřebitelský úvěr ve formě kreditní karty s možností opakovaného čerpání až do výše pevně stanoveného stropu spotřebitelského úvěru, 50 000 Kč, smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, bankovní účet zákazníka [Anonymizováno], je sjednán způsob splácení a zápůjční úroková sazba (60%). Žalobkyně předložila fotografii občanského průkazu žalovaného, z čehož má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy ověřovala totožnost žalovaného. Ze sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že účet uvedený ve smlouvě je účtem žalovaného, a z výpisu z tohoto účtu soud zjistil, že dne 29. 3. 2022 byla na tento připsána platba 50 000 Kč z účtu č. [č. účtu], což ve spojení se zjištěním, z přehledu plateb a čerpání k půjčce č. [hodnota], v níž je jako den čerpání částky 50 000 Kč uveden den 29. 3. 2022, soud vyhodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 3. 2022 částku 50 000 Kč na základě smlouvy č. [hodnota]. Z přehledu plateb a čerpání k půjčce č. [hodnota] soud dále zjistil, že žalovaný 27. 4. 2022 uhradil částku 4 262 Kč, a dne 1. 5. 2022 čerpal částku 4 262 Kč, dále neuhradil ničeho. Shodné zjištění soud učinil též z potvrzení o provedení transakce ze dne 29. 3. 2022 (platba ve výši 50 000 Kč z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného) a ze dne 1. 5. 2022 (platba ve výši 50 000 Kč z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného). Z dopisu ze dne 30. 6. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzývá v tomto dopise žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že pokud nebude uhrazena, bude úvěrová smlouva č. [hodnota] zesplatněna. Žalobkyně, prostřednictvím advokáta, vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dluhu, jak bylo zjištěno z výzvy ze dne 15. 2. 2024 a připojeného podacího lístku ze dne 16. 2. 2024, nejpozději do 1. 3. 2024.
5. Z potvrzení o výši příjmu žalovaného, které předložila žalobkyně má soud za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně, měla při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného tato potvrzení k dispozici.
6. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.
7. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.
8. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
10. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Z předložených důkazů vyplývá, že byl zjišťován a ověřován pouze příjem žalovaného, nikterak nebyly ověřovány a zjišťovány skutečné výdaje žalovaného, zejména výdaje na bydlení a další splátkové zatížení žalovaného, přičemž zjištění nahlédnutím do příslušných registrů spotřebitelských úvěrů ke zjištění těchto údajů, považuje soud nerozporně za součást odborné péče poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že, zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni poskytnutí finančních prostředků stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
11. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 50 000 Kč (se zohledněním toho, co žalovaný uhradil), vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 50 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný opakovaně byl vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 15. 2. 2024, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatek), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.
12. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci. Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná co do 51,65 % nároku, žalovaný byl tedy úspěšný z 48,35 %, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na úhradu 3,3 % svých účelně vynaložených nákladů řízení, z celkových 14 798,15 Kč. Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 2 530 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky ve výši 3 140 Kč za jeden úkon právní služby, a to za převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé – žaloba, účast na jednání před soudem, dále pak za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 vyhlášky ve výši 1 570 Kč za písemnou výzvu k plnění před podáním žaloby; c/ náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 vyhlášky za 4 úkony právní služby, tj. 4× 300 Kč za každý z úkonů právní služby; d/ jedna třináctina náhrady za promeškaný čas advokáta podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za čas strávený cestou z Havířova do Karviné a zpět k jednání dne 25. 6. 2024 v rozsahu 2 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky; e/ jedna třináctina náhrady cestovních výdajů advokáta podle § 13 odst. 5 vyhlášky za cestu z Havířova do Karviné a zpět k jednání dne 25. 6. 2024, osobním automobilem zn. Toyota, RZ [SPZ] (ujeto celkem 33 km, průměrná spotřeba benzinu automobilového 95 oktanů 10,6 l na 100 km, průměrná cena benzinu za 1 litr a sazba základní náhrady za 1 km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb.); f/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za úkony právní služby - podání ze dne 3. 6. 2024, když tímto podáním žalobkyně prostřednictvím svého advokáta reagovala na výzvy soudu k odstranění vad a nedostatků žaloby, přičemž od žalobce zastoupeného advokátem lze oprávněně požadovat, aby žaloba netrpěla vadami. V případě, že tomu tak není a žalobce musí žalobu opravovat či doplňovat, nelze náklady s tím spojené považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. na náhradu nichž má procesně úspěšný účastník právo. Soud dále uvádí, že předžalobní výzvu k plnění posoudil jako úkon, za nějž náleží odměna ve výši jedné poloviny, neboť ačkoli výzva byla označena jako výzva se základním skutkovým a právním rozborem věci, ve skutečnosti šlo o jednoduchou výzvu k plnění obsahující identifikaci smlouvy a výši dluhu, přičemž byla sice ve výzvě citována ujednání o splatnosti úvěru ve splátkách dle smlouvy, nicméně dlužná částka nebyla nikterak strukturována co do jednotlivých nároků dle smlouvy, a soud tedy uzavřel, že výzva skutkový a právní rozbor v dostatečné intenzitě ve smyslu informační hodnoty pro dlužníka neobsahovala, a z tohoto důvodu soud tuto výzvu posoudil jako tzv. prostou výzvu k plnění.
13. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 506 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 2 024 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 2 530 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.