Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 2 109,02 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 985,88 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 702,02 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 600 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 29,49 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné do 3 dnů od právní moci rozsudku nedoplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 200 Kč, na bankovní účet č. [účet], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávek ve výši 12 109,02 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 985,88 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 702,02 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 10 600 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a úroku z částky 10 000 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 24,49 % ročně, jako nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovaným byla dne 21. 11. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále též jako smlouva), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet dle spolu se sjednaným úrokem a poplatky. Žalovaný neplnil smluvní podmínky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky, žalovaný dlužnou částku nezaplatil a úvěr byl v souladu se ujednáním smlouvy zesplatněn ke dni 2. 3. 2022. Žalovaný na pohledávky dle smlouvy ničeho neuhradil. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti žalovaného, který, ač řádně a včas předvolán, se k soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.
4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění. Ve smlouvě o postoupení pohledávek datované dnem 21. 9. 2023 se společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], jako postupitel a žalobkyně jako postupník dohodli (čl. I. smlouvy), že postupitel postupuje postupníkovi za podmínek stanovených smlouvou nezajištěné pohledávky vzniklé ze smluv o spotřebitelském úvěru specifikovaných v příloze č. 1 smlouvy, které uzavřel postupitel jako věřitel se svými zákazníky jako dlužníky. V příloze č. 1 smlouvy je specifikována pohledávka za žalovaným (označeným jménem, příjmením) uvedením čísla smlouvy ([Anonymizováno]). V dopise „Oznámení o postoupení pohledávek“ ze dne 29. 9. 2023, který byl dle připojeného podacího lístku odeslán dne 27. 10. 2023, oznamuje právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na nového věřitele, žalobkyni, a současně jej vyzývá k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení oznámení. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 21. 11. 2021 soud zjistil, že ve smlouvě je jako věřitel označena právní předchůdkyně žalobkyně a jako zákazník žalovaný, ve smlouvě je sjednáno, že věřitel poskytne zákazníkovi bezúčelový, spotřebitelský úvěr ve formě kreditní karty s možností opakovaného čerpání až do výše pevně stanoveného stropu spotřebitelského úvěru, 10 000 Kč, smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, bankovní účet zákazníka [Anonymizováno], je sjednán způsob splácení a zápůjční úroková sazba (60%). Žalobkyně předložila fotografii občanského průkazu žalovaného, z čehož má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy ověřovala totožnost žalovaného. Ze sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že účet uvedený ve smlouvě je účtem žalovaného, a z výpisu z tohoto účtu soud zjistil, že dne 21. 11. 2021 byla na tento připsána platba 10 000 Kč z účtu č. [č. účtu], z čehož ve spojení se zjištěními z potvrzení o provedení transakce z účtu č. [č. účtu], že jako majitel účtu je vedena společnost [Anonymizováno] s.r.o., má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 21. 11. 2021 částku 10 000 Kč na základě smlouvy č. [hodnota]. Z přehledu plateb a čerpání k půjčce č. [hodnota] soud dále zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně neevidovala žádnou platbu ze strany žalovaného na smlouvu č. [hodnota]. Žalobkyně, prostřednictvím advokáta, vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dluhu, jak bylo zjištěno z výzvy ze dne 15. 2. 2024 a připojeného podacího lístku ze dne 16. 2. 2024, nejpozději do 1. 3. 2024.
5. Žalobkyně k prokázání toho, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala, před uzavřením smlouvy, úvěruschopnost žalovaného, předložila výplatní pásky za období červen 2021, červenec 2021, září 2021 a říjen 2021, z těchto soud zjistil výši vyplacené čisté mzdy žalovanému v jednotlivých měsících (15 865 Kč, 16 781 Kč, 20 103 Kč, 20 363 Kč). Z potvrzení o výši příjmu žalovaného, které předložila žalobkyně má soud za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně, měla při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného tato potvrzení k dispozici. Dále žalobkyně předložila přehled transakcí z účtu žalovaného, soud posuzoval, zda lze některé z transakcí vyhodnotit jako platby na bydlení (nájemné, platby dodavateli energií) a dopěl k závěru, že jelikož žádná z plateb takto označena není, a současně se pravidelně každý měsíc neopakuje platba ve výši, jenž by mohla být platbou např. nájemného, dospěl soud k závěru, že z těchto informací nemohla právní předchůdkyně žalobkyně zjistit skutečné výdaje žalovaného.
6. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.
7. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve dle § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.
8. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
10. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Z předložených důkazů vyplývá, že byl zjišťován a ověřován pouze příjem žalovaného, nikterak nebyly ověřovány a zjišťovány skutečné výdaje žalovaného, zejména výdaje na bydlení. Žalobkyně tvrdila, že byly zjišťovány další závazky žalovaného ze spotřebitelských úvěrů, nahlédnutím do bankovního a nebankovního registru klientských informací, ale toto tvrzení, ani po poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř., nedoložila. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že, zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni poskytnutí finančních prostředků stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
11. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 10 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 10 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel posoudit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 15. 2. 2024, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy, resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku (při zohlednění výše příslušenství ke dni vydání rozsudku) a procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.
13. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 200 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 800 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.