28 C 183/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 61 619 Kč a úrok z prodlení z částky 75 619 Kč ve výši 12,75 % ročně za dobu od 18. 10. 2024 do 13. 11. 2024 ve výši 713,07 Kč, úrok prodlení z částky 61 619 Kč ve výši 12,75 % ročně za dobu od 14. 11. 2024 do zaplacení, částku 14 079,00 Kč, úrok ve výši 66,27 % z částky 62 972,25 Kč za dobu od 18. 10. 2024 do 10. 11. 2024 ve výši 2 673,36 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 62 972,25 Kč za dobu od 11. 11. 2024 do 13. 11. 2024 ve výši 62,13 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 60 221,10 Kč za dobu od 14. 11. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 18. 10. 2024 dosáhne částky 223 718 Kč, s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které žalovanému poskytla částku 65 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 66,27 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 426 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2024. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 7 splatné dne 12. 8. 2024. K datu 16. 10. 2024 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla uhrazena částka ve výši 26 756 Kč, po zesplatnění částka 14 000 Kč. Dále žalobkyně uplatnila nárok z titulu smluvní pokuty za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, tedy splátek č. 3. a 4. a dále nárok na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyně také uplatňuje nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Žalovaný dluh nezaplatil ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění, které jsou závěrem o skutkovém stavu.

4. Dle úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu České národní banky má žalobkyně od 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru č. [hodnota], dodatku č. 1 k Návrhu smlouvy o úvěru, spolu s oznámením o schválení úvěru, včetně kopie poštovní zásilky, soud zjistil a má za prokázané, že mezi žalobkyní jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 65 000 Kč, na účet č. [č. účtu] a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru, v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 4 426 Kč, doba trvání úvěru byla sjednána v délce 48 měsíců, zápůjční úroková sazba činí 66,27 % ročně. Z listiny doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 65 000 Kč dle výše uvedené smlouvy o úvěru, platbou ze dne 12. 1. 2024. Žalobkyně měla před uzavřením smlouvy k dispozici fotografii občanského průkazu žalovaného, jak vyplývá z toho, že tyto fotografie předložila soudu k důkazu.

6. Soud zjišťoval na základě tvrzení žalobkyně a jí předložených důkazů, jak žalobkyně před uzavřením smlouvy postupovala ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně získala informace o žalovaném z registru SOLUS, NRKI, což bylo prokázáno předloženými výstupy z těchto registrů. Dle výstupu z registru NRKI má žalovaný celkem nesplacené závazky ve výši 128 935 Kč, a dluh po splatnosti ve výši 1 281 Kč. Údaje ze kterých žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti klienta jsou obsaženy v listině „Hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo [hodnota] “, a ohledně jeho poměrů je uvedena výše příjmu 27 578 Kč, typ příjmu zaměstnání, výdaje jsou strukturované na položky - klient (životní minimum): 4 860, druhá osoba v domácnosti (částka na partnera): 0, děti v domácnosti: 0, spoření (stavební spoření, penzijní pojištění, apod.): 0, splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky, apod.): 0, konsolidované splátky 3. stran: 0, splátky [Jméno žalobkyně].: 4 110 Kč, bydlení (nájemné, inkaso): 0 Kč, ostatní (doprava, kurzy záliby, apod.): 0. Jako forma bydlení je uvedeno u rodičů.

7. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou, odeslanou žalovanému dne 13. 5. 2025 (dle poštovního podacího archu), k okamžitému uhrazení dluhu.

8. Soud nehodní další provedené důkazy, neboť s ohledem na dále uvedené právní posouzení věci jsou zjištění z nich učiněná ve věci právně irelevantní.

9. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na ujednání smlouvy, na kterou dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, s odbornou péčí, jak ji vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

12. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Z předložených důkazů nevyplývá, že byly ověřovány příjmy a výdaje žalovaného. Výdaje žalované jsou v kalkulaci zahrnuty toliko ve výši 4 860 Kč, přičemž soud má za to, že z této částky formálně určené dle zákona č. 100/2006 Sb., nelze vycházet, neboť nikdy nebude zohledňovat skutečné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, resp. uvedení této částky při posouzení úvěru schopnosti nezbavuje poskytovatele úvěru povinnosti zjišťovat skutečné, reálné, výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, a to zejména výši skutečných nákladů na bydlení a to i v případě, že žadatel o úvěr uvede, že bydlí tzv. u rodičů. Toto samotné tvrzení poskytovatele úvěru nezbavuje povinnosti takovéto tvrzení ověřit. Žalobkyně tak při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřených údajů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

13. Je – li smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy ze žalovanému částku 65 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil 40 756 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni zůstatek na poskytnuté jistině dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na poskytnutou jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně, resp. žalobkyni, zaplatil, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 24 244 Kč a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne 13. 5. 2025, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost uloženou mu tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.