Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od 6. 1. 2025 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 2 373 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2025 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 6. 1. 2025 do zaplacení. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, poskytla žalovanému dne 23. 8. 2023 částku 20 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu], a to na základě smlouvy, jejíž uzavření není žalobkyně schopna doložit. Žalobkyně pohledávku nabyla na základě série smluv o postoupení pohledávek.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s ustanovením § 103 odst. 1 č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Z jednotlivých, dále uvedených listinných důkazů, soud učinil zjistil následující skutková zjištění, jež jsou závěrem o skutkovém stavu věci.
5. Z potvrzení o provedené platbě od [právnická osoba] ve spojení s výpisem z účtu č. [č. účtu], soud zjistil, že majitelem účtu je žalovaný a dne 23. 8. 2023 byla na účet připsána dle platba ve výši 20 000 Kč, označená „půjčka dle smlouvy [Anonymizováno].“, z toho soud učinil závěr, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému uvedenou částku, a to jako spotřebitelskou zápůjčku. V dopise ze dne 26. 12. 2024 společnost [právnická osoba]. oznamuje žalovanému, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2024 (postoupena společnosti [právnická osoba]. se sídlem [adresa], IČ: [IČO], zapsaná v obchodním rejstříku vedeným Městským soudem v Praze, vložka B [Anonymizováno]) a dále dne 12. 12. 2024 byla postoupena pohledávka vůči jeho osobě společnosti: [právnická osoba]., se sídlem [adresa], IČ [IČO žalobkyně], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka [Anonymizováno], byla postoupena pohledávka, kterou má společnost za žalovaným z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru ze smlouvy číslo [hodnota], a žalovaný byl vyzván k uhrazení do 3 tří dnů. Dle poštovního podacího lístku byl dopis odeslán 26. 12. 2024. Uzavření smluv o postoupení pohledávek, které jsou uvedeny v oznámení o postoupení pohledávky, je prokázáno předmětnými smlouvami, které žalobkyně předložila k důkazu.
6. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek dle ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka na společnost [právnická osoba]., která následně postoupila pohledávku na žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.
7. Žalobkyně v žalobě požadovala přiznat nárok z titulu bezdůvodného obohacení, avšak současně z tvrzení žalobkyně, stejně jako z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že právním důvodem pro poskytnutí požadované částky byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Soud vychází z toho, že žalovanému jako spotřebiteli nemůže být odejmuta ochrana zakotvená v ZoSÚ jen proto, že žalobkyně tvrdí, že není schopna prokázat uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně při vyplacení částky 20 000 Kč žalovanému vycházela ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy měla za to, že smlouva byla uzavřena a že plní ze smlouvy. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako úvěrující se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, jako poskytovatele úvěru, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ.
8. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru, posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně neuvedla ničeho konkrétního o tom, jak byla před uzavřením smlouvy posouzena schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, ani k tomu nepředložila ani neoznačila žádné důkazy.
9. Jestliže soud došel k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní se zakládá na smlouvě o spotřebitelském úvěru, pak je nutno postupovat dle § 87 ZoSÚ, nikoli dle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jenž obecně upravuje nároky z bezdůvodného obohacení, žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Žalovaný netvrdil, ani v řízení nevyšlo jinak najevo, že by žalovaný na závazky z neplatné smlouvy čehokoli uhradil. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Jak bylo výše uvedeno, ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 26. 12. 2025, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl co do požadovaného úroku z prodlení.
10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 a § 142a odst. 1 o. s. ř., tak, že soud přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla procesně úspěšná jen v poměrně nepatrné části (úroku z prodlení). Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 800 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem podle § 14b odst. 1 (bod 2.) a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni učinění úkonu právní služby (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky, 300 Kč za přípravu a převzetí věci, 300 Kč za předžalobní upomínku, 400 Kč za podání žaloby; c/ náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč za 3 úkony právní služby v paušální částce 100 Kč na jeden úkon podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky; d/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty 273 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně (platební místo).