28 C 19/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 11 127,68 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 969,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 647,16 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 500 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 18,18 % ročně z částky 5 500 kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovanou byla dne 28. 3. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 6 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet spolu se sjednaným úrokem a poplatkem v pravidelných 45 týdenních splátkách ve výši 284 Kč splatných tak, že splatnost poslední splátky byla dne 6. 2. 2023. Žalovaná v rozporu se smlouvou nehradila splátky řádně a včas, čímž se dostala do prodlení s úhradou dluhu. Žalovaná uhradila celkem 500 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána. Žalovaná se z účasti u jednání neomluvila, ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění. Ve smlouvě o postoupení pohledávek datované dnem 21. 9. 2023 se společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], jako postupitel a žalobkyně jako postupník dohodli (čl. I. smlouvy), že postupitel postoupí za podmínek stanovených smlouvou nezajištěné pohledávky vzniklé ze smlouvy o půjčce anebo smluv o zápůjčce specifikované v příloze č. 1 smlouvy, které uzavřel postupitel jako věřitel se svými zákazníky jako dlužníky, v čl. II. odst. 3 smlouvy si smluvní strany sjednaly, že k postoupení pohledávek dojde okamžikem podpisu smlouvy oběma smluvními stranami, smlouva je podepsána za obě smluvní strany, za žalobkyni statutární ředitelkou [tituly před jménem] [jméno FO], která byla oprávněna jednat za žalobkyni, jak bylo zjištěno z výpisu z obchodního rejstříku ze dne 7. 6. 2018. V příloze smlouvy je specifikována pohledávka za žalovanou (označené jménem, příjmením) uvedením čísla smlouvy. V dopise „Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2023“, který byl dle připojeného podacího lístku odeslán dne 27. 10. 2023, oznamuje právní předchůdkyně žalobkyně žalované postoupení pohledávek ze smluv č. [hodnota], na nového věřitele, žalobkyni, a současně jí vyzývá k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení oznámení. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že smlouva byla uzavřena dne 28. 3. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, ve smlouvě si smluvní strany sjednaly, že právní předchůdkyně poskytne žalované částku 6 000 Kč, a žalovaná se zavazuje zaplatit za poskytnutí úvěru poplatek ve výši 5 402 Kč, přičemž poplatek je vypočten jako součet úroku stanoveného pevnou částkou ve výši 2 612 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 290 Kč, to vše v 45 týdenních splátkách, ve výši 284 Kč, resp. poslední splátka ve výši 256 Kč, když první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná potvrzuje podpisem smlouvy, že převzala sjednanou zápůjčku v hotovosti. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] má soud za prokázáno, že žalovaná celkem na pohledávky dle uvedené smlouvy uhradila 500 Kč. Žalobkyně k prokázání toho, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala, před uzavřením smlouvy schopnost žalované splácet předložila zákaznickou kartu ze dne 24. 3. 2022. V zákaznické kartě podepsané žalovanou a osobou oprávněnou jednat za právní předchůdkyni žalobkyně je formou ručního vyplnění předtištěného formuláře uvedeno, že žalovaná žádá o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 8 000 Kč, ohledně majetkových a osobních poměrů je formou zaškrtnutí předtištěné varianty uvedeno, že žalovaná je vdaná, její dosažené vzdělání je základní, druh bydlení – nájemník, má 6 vyživovacích povinností, čistý příjem žadatelky je uveden ve výši 10 000 Kč, zdroj příjmu mateřská/rodičovská dovolená, a další čisté příjmy domácnosti jsou uvedeny výši 27 000 Kč, výdaje jsou uvedeny vyplněním kolonky odhadované měsíční výdaje 2 000 Kč. Nejsou uvedeny dokumenty, dle kterých měl být ověřen čistý příjem žalované. Žalobkyně, prostřednictvím advokáta, vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě dluhu, jak bylo zjištěno z výzvy ze dne 28. 3. 2024 a připojeného podacího lístku, nejpozději do 12. 4. 2024.

4. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.

5. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., podle kterého přenechá-li zapůjčitel (právní předchůdkyně žalobkyně) vydlužiteli (žalované) zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.

6. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke skutečnému prověření úvěruschopnosti žalované, předložené „karty klienta“ plní (navíc jen částečně) tuto povinnost neúplně a toliko formálně, nepostačuje k naplnění účelu zákona, jak jí vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Z předložených důkazů vyplývá, že byl ověřován pouze příjem žalobkyně, nikoli další příjmy domácnosti, nikterak nebyly ověřovány a zjišťovány skutečné výdaje žalované, které jsou uvedeny jen souhrnnou částkou, v odhadované výši a k prokázání jejich skutečné výše nebyly předloženy žádné podklady. Soud je toho názoru, že požadavek na prokázání skutečných výdajů na bydlení není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Navíc uváděná částka 2 000 Kč jako výdaje na bydlení je natolik nízká, že se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by žalovaná skutečně měla náklady na bydlení v této výši, když je jako druh bydlení uváděn nájem. Dále pak za zásadní soud považuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala nahlédnutím do příslušných registrů, zda má žalovaná další splátkové povinnosti (další neuhrazené spotřebitelské úvěru) a případně v jaké výši, když s ohledem na velmi nízký příjem žalované se tyto informace pro určení schopnosti žalované jeví jako podstatné. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že, zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

9. Je-li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované 6 000 Kč a žalovaná uhradila 500 Kč, je žalovaná podle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, povinna vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu, jiné povinnosti žalované z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba žalobě lze vyhovět co do částky 5 500 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla opakovaně vyzvána k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 28. 3. 2024, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatky, úroky), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval, že v případě, že žalovaná neuhradí povinnost uloženou jí tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalované v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná (se zohledněním výše příslušenství ke dni rozhodnutí soudu) co do více než poloviny požadovaného nároku a žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

11. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 200 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 800 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.