Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 870 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co do částky 11 430 Kč, částky 2 470 Kč, úroku z prodlení z částky 21 300 Kč za dobu od 19. 9. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 23 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 300 Kč za dobu od 19. 9. 2024 do zaplacení, s odůvodněním, s žalovaným uzavřela dne 12. 6. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, zasláním na účet č. [č. účtu], žalovaný se zavázal uhradit poplatek ve výši 6 300 Kč, jistina a poplatek byly splatné dne 18. 9. 2024, žalovaný na svůj závazek uhradil 2 470 Kč, tedy zápůjčka nebyla vrácena v celé výši. Žalobkyni dále v důsledku prodlení žalovaného nárokuje úrok z prodlení a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 470 Kč (nárok v původní výši 2 500 Kč, byl snížen částečnou úhradou žalovaného), a to na základě čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně nepožaduje smluvní pokutu dle čl. 2.3 smlouvy o půjčce, ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 19. 9. 2024 do 25. 8. 2025, neboť tento nárok byl umořen částečnou úhradou ze strany žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění, která jsou současně závěrem o skutkovém stavu.
5. Ve smlouvě o zápůjčce ze dne 12. 6. 2024 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému bezúčelovou bezhotovostní zápůjčku v celkové výši 15 000 Kč (na účet č. [č. účtu]), kterou se žalovaný zavazuje vrátit spolu s poplatkem ve výši 6 300 Kč, nejpozději do 18. 9. 2024. Tvrzení, že byla žalovanému žalobkyní poskytnuta sjednaná částka vyplacením na jeho účet soud zjistil a má za prokázané z výpisu z účtu č. [č. účtu], ze kterého zjistil, že je veden na jméno žalovaného, a dne 12. 6. 2024 na účet byla připsána platba ve výši 15 000 Kč s označením poskytnutí zápůjčky od [právnická osoba], shodné vyplývá z potvrzení o platbě ze dne 12. 6. 2024 ve výši 15 000 Kč z účtu žalobkyně. Žalovaný byl písemně vyzván prostřednictvím žalobkyni zastupující advokátky, dopisem odeslaným dne 3. 6. 2025 k uhrazení dluhu ze smlouvy před podáním žaloby (zjištěno a prokázáno z dopisu samého a poštovního podacího lístku).
6. Uvedeném dokazováním má soud za prokázána právně relevantní tvrzení v dostatečném rozsahu.
7. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí.
8. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
10. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru, posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
11. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobkyně však k těmto tvrzením nepředložila žádné důkazy. Nadto se jedná o obecnou formulaci, žalobkyně neuvedla žádné konkrétní údaje o výši příjmů a výdajů žalovaného z nichž měla při posouzení schopnosti splácet žalovaného vycházet.
12. V projednávané věci tak dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní, že jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů dostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalovanému jako spotřebiteli zápůjčku v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K níž soud přihlíží i bez návrhu.
13. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 15 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Žalobkyně uvedla, že žalovaný jí uhradil celkem 5 130 Kč. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 9 870 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní upomínkou, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatek, sjednané poplatky za upomínky), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.
14. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 podle poměru úspěchu ve věci, žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny uplatněného nároku a žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.