28 C 205/2025

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení celkové částky 58 301,20 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 25. 4. 2023 uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]. Žalovaný byl na základě smlouvy oprávněn čerpat revolvingový úvěr maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Úvěrový rámec činil 56 000 Kč, žalovaný načerpal celkem v průběhu úvěrového vztahu částku 67 511,50 Kč, uhradil celkem 28 257 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého práva a úvěr zesplatnila. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzvy k úhradě celého dluhu, na kterou však nereagoval a ničeho neuhradil.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že smlouva je neplatná z důvodu, že žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně se dotazovala na výši příjmů domácnosti, neověřovala náklady a nezohlednila a neprověřila další závazky žalovaného. Žalovaný shodně s tvrzením žalobkyně uvedl, že načerpal na jistině 67 511,50 Kč a uhradil celkem 28 257 Kč.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Ze smlouvy Flexibilní půjčka - revolvingový úvěr č. [hodnota] ze dne 25. 4. 2023 soud zjistil, že v této smlouvě se žalobkyně zavazuje poskytnou žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 20 000 Kč, s výší minimální měsíční splátky 2,559 % z úvěrového rámce, s úrokovou sazbou 17,90 %. Smlouva byla za stranu klienta, tj. žalovaným podepsána elektronicky, kódem, který byl žalovanému zaslán na telefonní číslo [tel. číslo], jak soud zjistil z výstupu z elektronické databáze žalobkyně. Žalobkyně při uzavírání smlouvy ověřila totožnost žalované prostřednictvím občanského průkazu, jak vzal soud za prokázaná z žalobkyní předložené fotografie občanského průkazu žalovaného. Z listiny „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ soud zjistil, že žalovaný celkem na jistině čerpal 67 511,50 Kč a žalobkyni uhradil 28 257 Kč.

5. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy vyšel soud z toho, že ve smlouvě samé ze dne 25. 4. 2023, je uvedena výše příjmu žalovaného 23 000 Kč. Z listiny „Karta klienta“ vzal soud za prokázané, že žalobkyně při vyhodnocování úvěruschopnosti žalovaného vyšla z výše příjmu žalovaného 23 000 Kč, měsíčních výdajů domácnosti 12 000 Kč, lustrovala žalovaného v registrech NRKI, SOLUS, Centrální evidenci exekucí. Z listiny „úvěrová zpráva“ má soud za prokázané, že žalobkyně zjišťovala v registru NRKI další spotřebitelské úvěry žalovaného. Z listiny „Ověření bonity MLS“ vzal soud za prokázané, že žalobkyně při vyhodnocování úvěruschopnosti žalovaného vyšla z výše příjmu žalovaného 23 000 Kč, kalkulovala s dalšími splátkami žalovaného ve výši 7 483 Kč, měsíčními výdaji na bydlení 5 000 Kč z žádosti, a dále odečetla od příjmu žalovaného částku 4 860 Kč jako životního minima. Příjem žalovaného žalobkyně ověřila z výpisu z účtu žalovaného z plateb v měsíci březnu 2023, jak má soud za prokázané z výpisu z účtu žalovaného č. [č. účtu], kdy byla připsána jednak platba ve výši 4 675 Kč od [právnická osoba] a jednak platba nemocenského ve výši 15 736 Kč ze období od 1. 2. 2023 do 28. 2. 2023.

6. Žalovaný byl dopisem ze dne 13. 2. 2025, odeslaným dne 14. 2. 2025, vyzván k uhrazení zesplatněného úvěru do 14 dní od sepsání dopisu (zjištěno z dopisu samého a poštovního podacího archu). Žalovaný byl vyzván advokátem zastupujícím žalobkyni k uhrazení dluhu před podání žaloby dopisem ze dne 6. 3. 2025 (zjištěno z dopisu samého a poštovního podacího archu).

7. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.

8. Po právním vyhodnocení věci, s ohledem na shora uvedená skutková zjištění, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na ujednání smlouvy, kterou soud po právní stránce posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Soud posoudil smlouvu jako platně uzavřenou, žalovaný akceptoval návrh smlouvy tím, že smlouvu elektronicky podepsal zadáním číselného kódu, který mu byl v rámci uzavírání smlouvy odeslán žalobkyní na telefonní číslo mobilního telefonu. Žalovaný nerozporoval, že by smlouvu akceptoval, a žalobkyně doložila, že při sjednávání smlouvy se jí žalovaný prokázal občanským průkazem. Žalovaný rovněž shodně s žalobkyní tvrdil, že od žalobkyně čerpal finanční prostředky na základě předmětné smlouvy.

9. Předmětná smlouva je ve smyslu § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZoSÚ“), smlouvou o spotřebitelském úvěru a na smlouvu tak dopadá regulace stanovená tímto zákonem, neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a předmětem smlouvy je peněžitá zápůjčka (žalobkyně poskytla na základě předmětné smlouvy žalovanému finanční prostředky a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem žalobkyni vrátit ve sjednaných splátkách). Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, uvedené vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), v nichž soudy obsah odborné péče, definovaly v návaznosti na účel zákona jako vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

12. Žalobkyně k tomu, jak postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že vychází z kreditního skóre žadatele o úvěr, které zajišťuje oddělení úvěrových rizik. Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Vyhodnocení vykonává automatizovaný systém. Pro získání informací důležitých pro vyhodnocení bonity žadatele o úvěr jsou využívány úvěrové registry SOLUS a NRKI. Žalobkyně uvedla, že při výpočtu úvěruschopnosti ohledně výdajů vychází buď z minimálních uvěřitelných výdajů domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, vč. vyživovaných dětí a velikosti obce, anebo vychází z celkových pravidelných měsíčních výdajů celé domácnosti, deklarovaných klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti, a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Z provedeného dokazovaní soud zjistil, že žalobkyně nikterak neověřovala tvrzenou výši výdajů žalovaného, ověření příjmů považuje soud za nedostatečné, když skutečnost, že žalovaný pobírá dávky nemocenského za delší období celého jednoho kalendářního měsíce by měla vést žalobkyni k tomu, aby zjišťovala, zda není dáno riziko ztráty zaměstnání.

13. V projednávané věci tak dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, ke které soud přihlíží i bez návrhu.

14. Je – li smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni zůstatek na poskytnuté jistině dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na poskytnutou jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně, resp. žalobkyni, zaplatil, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 39 254,50 Kč a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky.

15. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že žalovaný sice navrhoval, aby byl povinen uhradit dluh na jistině v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, avšak tento svůj návrh nijak skutkově neodůvodnil, ani nepředložil žádné důkazy, z nichž by soud mohl zjistit jeho osobní a majetkové poměry, ačkoli byl k tomu současně s předvoláním k jednání vyzván, a k jednání před soudem se bez omluvy nedostavil. V řízení tak nevyšly najevo skutečnosti, které by soud vedly k závěru, že by nebylo v jeho možnostech žalovaného vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne 6. 3. 2025, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, poplatky), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost uloženou mu tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. dle poměru úspěchu ve věci, při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil také příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně byla procesně úspěšná co do 54,94 % nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na úhradu 9,34 % svých nákladů řízení, tj. 1 779,10 Kč. Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu 2 333 Kč, b/ odměna za zastupování advokátem podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky ve výši 3 460 Kč za jeden úkon právní služby, a to za převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé – žaloba, účast na jednání před soudem, dále pak za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 vyhlášky ve výši 1 730 Kč za písemnou výzvu k plnění před podáním žaloby; c/ náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 vyhlášky za 4 úkony právní služby, tj. 4× 450 Kč za každý z úkonů právní služby; d/ jedna polovina náhrady za promeškaný čas advokáta podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za čas strávený cestou z Ostravy do Karviné a zpět k jednání v rozsahu 2 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky; e/ jedna polovina náhrady cestovních výdajů advokáta podle § 13 odst. 5 vyhlášky za cestu z Ostravy do Karviné a zpět k jednání, osobním automobilem zn. VOLKSWAGWEN Golf, reg. zn. [SPZ] (ujeto celkem 52 km, průměrná spotřeba nafty 5,7 l na 100 km, průměrná cena nafty za 1 litr a sazba základní náhrady za 1 km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.); f/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za úkon právní služby - podání ze dne 6. 8. 2025, když tímto podáním žalobkyně prostřednictvím svého advokáta reagovala na výzvu soudu k odstranění vad a nedostatků žaloby, přičemž od žalobce zastoupeného advokátem lze oprávněně požadovat, aby žaloba netrpěla vadami. V případě, že tomu tak není a žalobce musí žalobu opravovat či doplňovat, nelze náklady s tím spojené považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. na náhradu nichž má procesně úspěšný účastník právo. Soud dále uvádí, že předžalobní výzvu k plnění posoudil jako úkon, za nějž náleží odměna ve výši jedné poloviny, neboť dle jejího obsahu šlo o jednoduchou výzvu k plnění obsahující identifikaci smlouvy a výši dluhu, výzva neobsahovala skutkový a právní rozbor v dostatečné intenzitě ve smyslu informační hodnoty pro dlužníka, a z tohoto důvodu soud tuto výzvu posoudil jako tzv. prostou výzvu k plnění.