28 C 219/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 40 576,17 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [adresa], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], IČ: [IČO], a žalovaným došlo na základě žádosti žalovaného ze dne 1. 12. 2022 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr, který mohl čerpat až do maximálního úvěrového rámce 40 000 Kč. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet formou pravidelných měsíčních splátek, minimální výše splátky činila 500 Kč nebo 5 % čerpaného úvěru. Celková vyčerpaná částka žalovaným činní 40 141 Kč. Celkem žalovaný uhradil 2 800 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost pravidelně a včas hradit měsíční splátky. Právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy a ke dni 31. 8. 2023 prohlásila úvěr za splatný. Pohledávka byla nejprve postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2023 v rámci portfolia na společnost [právnická osoba]., která ji následně postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 10. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti žalovaného, neboť žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal.

4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění.

5. Z notářského zápisu [Anonymizováno] sepsaného dne 1. 11. 2023 soud zjistil, že mezi [právnická osoba], [adresa], jako postupitelkou a [právnická osoba]., se sídlem na adrese [adresa], IČO: [IČO], jako postupníkem došlo k uzavření smlouvy dne 31. 10. 2023, ve které se strany dohodly na postoupení pohledávek z úvěrových smluv, uvedených v seznamu, který tvoří přílohu č. 3 až 2671 notářského zápisu, v předmětném seznamu je uveden jako dlužník z úvěrové smlouvy žalovaný, smlouva je označena datem.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 10. 2024 soud zjistil, že se ve smlouvě se společnost [právnická osoba]., jako postupitel a žalobkyně jako postupník dohodly, že postupitel postupuje postupníkovi pohledávky uvedené v Příloze č. 1, seznamu pohledávek, a to zaplacením úplaty sjednané ve smlouvě. Dle potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 4. 11. 2024 byla úplata uhrazena v plné výši. V příloze smlouvy je specifikována pohledávka za žalovaným (označeným jménem, příjmením, rodným číslem) uvedením čísla smlouvy. V dopisech „Oznámení o postoupení pohledávek“ ze dne 25. 11. 2024 oznamuje [právnická osoba]. žalovanému postoupení pohledávek ze smlouvy č. [hodnota].

7. Z listiny žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že mezi žalovaným jako klientem a společností [právnická osoba], jako poskytovatelem úvěru byla uzavřena smlouva, dle které se poskytovatel úvěru zavazuje poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 40 000 Kč, s roční úrokovou sazbou 26,28 %, který bude hradit v měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z čerpané částky, min. 500 Kč. Pro posouzení žádosti jsou uvedeny údaje o osobních a majetkových poměrech žalovaného, a to že je svobodný, bydlí domě, bytě, který je momentálně splácen, je uvedena jeho profese a zaměstnavatel, výše čistého měsíčního příjmu (22 000 Kč) a celkové náklady domácnosti (1 200 Kč) a finanční závazky (11 000 Kč). V dopise ze dne 2. 12. 2022 potvrzuje poskytovatel úvěru žalovanému, že došlo k poskytnutí úvěru a v dopise jsou shrnuty parametry úvěru a přiděleno číslo úvěrového účtu [Anonymizováno].

8. Dopisem ze dne 26. 7. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně sděluje žalovanému, že odstupuje od úvěrové smlouvy č. [hodnota], z důvodu jeho prodlení se splácením úvěru, a vyzývá jej k úhradě dlužné částky.

9. Z výpisu čerpání a úhrad k úvěrovému účtu č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný za dobu celkem čerpal na jistině 40 141 Kč a celkem uhradil 2 800 Kč.

10. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu před podání žaloby prostřednictvím advokáta výzvou ze dne 25. 3. 2025, ve lhůtě do 9. 4. 2025. Dle poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému dne 26. 3. 2025.

11. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank! soud zjistil, že poskytovatel úvěru vycházel z výše příjmu vedeným žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, výši výdajů poskytovatel úvěrů určil částkou 2 744 Kč, tak že vyšel z toho co uvedl žalovaný v žádosti (1 200 Kč) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení.

12. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.

13. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřených smlouv o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Obsah odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti, nutný pro naplnění účelu zákona, ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), tak, že se jedná vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž poskytovatel spotřebitelského úvěru plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

16. Z provedeného dokazování soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzený příjem žalovaného ani skutečnou výši výdajů žalovaného. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Povinnost poskytovatele úvěru ověřit tvrzenou výši výdajů alespoň na bydlení, neboť výdaje na bydlení jsou nutnou součástí životních nákladů a v zásadní výši v poměru k ostatním životním nákladům, nelze obcházet vytvořením modelu ze statistických dat a normativních nákladů na bydlení, a nahradit skutečné výdaje částkou dle určení poskytovatele úvěru.

17. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že, zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o. z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

18. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 40 141 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni zaplatil. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 38 741 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný opakovaně byl vyzván k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy, resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost mu uloženou tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci. Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná co do 55,78 % nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na úhradu 11,56 % svých účelně vynaložených nákladů řízení. Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 2 029 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 (bod 3.) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky ve výši 700 Kč za úkon právní služby - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzvu a písemný návrh ve věci samé, a podle § 8 odst. 1 ve výši 2 740 Kč za účast na jednání před soudem; c/ náhrada hotových výdajů advokáta 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky za jeden úkon právní služby (účast u jednání), a 450 Kč za 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky; d/ náhrada ve výši jedné třetiny za promeškaný čas advokáta podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za čas strávený cestou z Havířova do Karviné a zpět k jednání dne 5. 9. 2025 v rozsahu 2 započatých půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky; e/ jedna třetina náhrady cestovních výdajů advokáta podle § 13 odst. 5 vyhlášky za cestu z Havířova do Karviné a zpět k jednání dne 5. 9. 2025, osobním automobilem zn. [jméno FO], RZ [SPZ] (ujeto celkem 26 km, průměrná spotřeba benzínu 6 l na 100 km, průměrná cena za 1 litr a sazba základní náhrady za 1 km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.); f/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za úkony právní služby - podání ze dne 15. 8. 2025, když tímto podáním žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce reagovala na výzvy soudu k odstranění vad a nedostatků žaloby, přičemž od žalobce zastoupeného advokátem lze oprávněně požadovat, aby žaloba netrpěla vadami. V případě, že tomu tak není a žalobce musí žalobu opravovat či doplňovat, nelze náklady s tím spojené považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. na náhradu nichž má procesně úspěšný účastník právo.

20. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 405 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 1 624 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 2 029 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.