Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 643,99 Kč do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co do částky 7 984,25 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 11 628, 24 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 991,46 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 742,03 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 795 kč a částky 6 186,22 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 11 628,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 991,46 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 742,03 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 628,24 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 795 Kč, částku 6 186,22 Kč, s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], se sídlem [adresa], PSČ 13 000, a žalovaným došlo dne 17. 3. 2021 k uzavření Smlouvy o úvěru č. [hodnota], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s příslušenstvím ve výši 17 184 Kč spočívajícím v kapitalizovaném smluvní úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Uvedené se zavázal splatit v 14 měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč. Žalovaný uhradil celkem 16 356,01 Kč, tedy neuhradil sjednanou částku řádně a včas, když úvěr nebyl zesplatněn a splatnost tak nastala ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. 17. 5. 2022. Žalobkyně se domáhá nesplacené jistiny, nesplaceného kapitalizovaného úroku, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru, nesplaceného inkasního poplatku, smluvního úroku, zákonného úroku z prodlení a dále účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání (odchozí dopis, odchozí dopis doručeně, odchozí telefonický hovor, osobní návštěva) a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za každý započatý den prodlení. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, na kterou však žalovaný nereagoval a ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byla řádně a včas předvolán. Předvolání bylo žalovanému doručeno více než deset dnů před jednáním, náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění.
4. Ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 se společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], jako postupitel a žalobkyně jako postupník dohodly, že postupitel postupuje postupníkovi pohledávky uvedené v seznamu pohledávek, vzniklých ze smluv o spotřebitelském úvěru, které postupitel uzavřel jako věřitel, v příloze smlouvy je specifikována pohledávka za žalovaným (označeným jménem, příjmením, rodným číslem) uvedením čísla smlouvy. V dopise „Oznámení o postoupení pohledávek“ ze dne 2. 1. 2024 oznamuje právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávek ze smlouvy č. [hodnota], na nového věřitele, žalobkyni. Dle poštovního podacího archu byl dopis žalovanému odeslán dne 3. 1. 2024.
5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že smlouva byla uzavřena dne 17. 3. 2020 mezi [právnická osoba]., právní předchůdkyní žalobkyně, a žalovaným, ve smlouvě si smluvní strany sjednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému 20 000 Kč, a žalovaný se zavazuje uhradit souhrnnou částku 37 184 Kč, skládající se z jistiny, úroku ve výši 1 925 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 859 Kč, a poplatku za inkasu plateb v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 3 600 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč, když první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že přijal v hotovosti celou výše uvedenou částku spotřebitelského úvěru.
6. Před uzavřením smlouvy o úvěru měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici údaje uvedené ve vyplněném formuláři „Žádost o úvěr“, který byl žalovaným a osobou jednající za právní předchůdkyni žalobkyně podepsán dne 17. 3. 2021. Ve formuláři je uvedeno, že žalovaný je zaměstnaný, zaměstnání bylo ověřeno dle výplatních pásek a pracovní smlouvy. Příjem žalovaného je 28 871 Kč, náklady na bydlení, energie 10 000 Kč, doprava, jídlo, osobní náklady 6 320 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 2 100 Kč, jiné náklady (oblečení) 500 Kč, žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný a má jedno vyživované dítě do 26 let, dosažené vzdělání je střední s maturitou.
7. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu před podání žaloby prostřednictvím advokáta výzvou ze dne 9. 4. 2024, ve lhůtě do 19. 4. 2024. Dle poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému dne 10. 4. 2024.
8. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.
9. Žalobkyně předložila k důkazu dopisy ze dne 5. 2. 2024, jehož obsahem je oznámení o postoupení pohledávky žalovanému a výzva k uhrazení dluhu, avšak nedoložila odeslání tohoto dopisu, a dále výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, v němž jsou uvedeny data telefonických hovorů dlužníkovi a data osobní návštěvy dlužníka, k těmto úkonům však nepředložila ani neoznačila důkazy k prokázání, že se uskutečnily.
10. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., podle kterého přenechá-li zapůjčitel (právní předchůdkyně žalobkyně) vydlužiteli (žalovanému) zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo k dostatečnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, předložená „žádost o úvěr“ plní (navíc jen částečně) tuto povinnost neúplně a toliko formálně, nepostačuje k naplnění účelu zákona, jak jí vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
13. Žalobkyně uvedla, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno na základě údajů uvedených v žádosti o úvěr. Z této listiny má soud za prokázané, že byl ověřován toliko příjem žalovaného, nikoli jeho výdaje. Soud vychází z právního názoru, že je nutno trvat na tom, aby poskytovatel úvěru alespoň výdaje na bydlení a další závazky žalovaného ze spotřebitelských úvěrů ověřil. V této věci, kdy je uváděno, že žalovaný bydlí v nájmu, je toto ověření možné bez nepřiměřených obtíží, např. předložením nájemní smlouvy. Co se týče ověření celkového splátkového zatížení žalovaného, tak poskytovatel spotřebitelských úvěrů by měl si měl zajistit, aby mohl nahlížet do příslušných registrů. Uvedené závěry soud činní i v kontextu toho, že ve smlouvě byl sjednán poplatek za vyhodnocení úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně tak při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřených údajů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že, zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.1. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 20 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni zaplatil, což byla částka 16 356,01 Kč. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 3 643,99 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný opakovaně byl vyzván k uhrazení dluhu, a to předžalobní výzvou ze dne 9. 4. 2024, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatek, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně s uložením povinnosti k uhrazení zůstatku na jistině soud rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti ve smyslu § 1968 o. z., tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud rovněž zamítl nárok na uhrazení účelných nákladů vymáhání, když žalovaná neprokázala jejich vynaložení.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.