Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co částky 4 000 Kč, částky 3 450 Kč, úroku z prodlení z částky 14 000 Kč za dobu od 4. 7. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 17 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované, aby jí zaplatila částku 17 450 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč za dobu od 4. 7. 2024 do zaplacení. Žalovaná částka je tvořena nesplacenou jistinou ve výši 10 000 Kč, a ze smluvního úroku v kapitalizované výši 4 000 Kč, a dále smluvní pokuty v kapitalizované výši 3 450 Kč za prodlení s uhrazením zepslatněného úvěru. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 29. 2. 2024 poskytla žalované úvěr, a to na jeho bankovní účet č., a to na základě smlouvy uzavřené s žalovanou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Žalovaná se 297912771/0300zavázala zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Úvěr byl žalované poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaná měla úvěr splácet měsíčně, a to vždy nejpozději k 30. dni v měsíci. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou úvěru, došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 4. 7. 2024, což bylo žalované sděleno, současně byla žalovaný vyzvána k jeho úhradě. Žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k uhrazení dluhu, avšak bezvýsledně.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti účastníků i zástupce žalobkyně; vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez její osobní účasti; žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k soudu bez omluvy nedostavila, o odročení jednání nepožádala.
4. Z jednotlivých, dále uvedených listinných důkazů, soud učinil následující dílčí skutková zjištění, která jsou závěrem o skutkovém stavu věci.
5. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], si žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný dohodly, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 30 000 Kč. Úvěr je poskytovaný na dobu neurčitou, smlouva trvá do doby úplného splacení jistiny. Úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % měsíčně, žalovaná se zavazuje splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 30. dni v měsíci úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu může splatit kdykoli v průběhu trvání smlouvy. Dopisem ze dne 30. 6. 2024 žalobkyně oznamuje žalované, že došlo k zesplatnění celého úvěru. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] a z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že se jedná o účet žalované a že platbou ze dne 29. 2. 2024 poskytla žalobkyně žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná byla vyzvána zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 14. 6. 2025, který byl žalované odeslán téhož dne, k uhrazení dluhu před podáním žaloby, což bylo zjištěno z předmětného dopisu a poštovního podacího lístku.
6. Z předloženého náhledu na účet žalované soud vzal za prokázané, že žalobkyně ověřovala při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s žalovanou příjem žalované.
7. Z žádosti o spotřebitelský úvěr č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná při žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že je mateřské/rodičovské, má příjem ve výši 13 830 Kč, a měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč.
8. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Žalobkyně zakládala důvodnost nároků uplatněných žalobou na smlouvě o úvěru č. [hodnota]. Na smlouvu se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když smlouva je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 ZoSÚ, žalovaná vystupovala v daném právním vztahu v pozici spotřebitele. Na žalobkyni jako poskytovatele úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
9. Podle § 87 odst. 1 věta ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Při hodnocení, zda posouzení úvěruschopnosti bylo ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru bylo dostatečné a v souladu s odbornou péčí, soud vychází z toho, že má jít o takový postup, aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), a v návaznosti na vyložený účel zákona je v těchto rozhodnutích definovaný obsah odborné péče, se kterou musí poskytovatel spotřebitelského úvěru postupovat, aby došlo k naplnění účelu zákona o spotřebitelském úvěru, tedy odbornou péčí v daném případě je vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
11. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ.
12. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru, posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.
13. Žalobkyně uvedla, že v rámci posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr ověřila výši příjmu žalované, a lustrovala žalovanou ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Lustraci v těchto registrech, nedoložila. Žalobkyně neuvedla, jaké informace byly z těchto registrů zjištěny, ani jak byly v rámci posouzení úvěruschopnosti zohledněny, přičemž s ohledem na velmi nízký příjem žalované bylo zcela jistě zásadní, v jaké výši má další závazky ze spotřebitelských úvěrů, stejně tak kolik činní skutečné náklady na bydlení.
14. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.
15. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 10 000 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 10 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k uhrazení dluhu již dopisem ze dne 30. 6. 2024 a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úrok, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že žalovaná neuhradí povinnost uloženou jí tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalované v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci. Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně byla procesně úspěšná co do 50,22 % nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na úhradu 0,44 % svých účelně vynaložených nákladů řízení. Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 800 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem 1 200 Kč podle § 14b odst. 1 (bod 2.) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky, a to za převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé – žaloba, účast na jednání před soudem; c/ náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 14b odst. 3 vyhlášky za 3 úkony právní služby, f/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za úkon právní služby - podání ze dne 23. 10. 2025, když tímto podáním žalobkyně prostřednictvím svého advokáta reagovala na výzvu soudu k odstranění vad a nedostatků žaloby, přičemž od žalobce zastoupeného advokátem lze oprávněně požadovat, aby žaloba netrpěla vadami. V případě, že tomu tak není a žalobce musí žalobu opravovat či doplňovat, nelze náklady s tím spojené považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. na náhradu nichž má procesně úspěšný účastník právo.
17. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení uhradil k rukám advokáta žalobkyně (platební místo).
18. O lhůtě k zaplacení náhrady nákladů řízení soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.