Výrok
I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 1 833,93 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 15. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 887,84 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu výrokem II. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
III. Žaloba se zamítá co částky 9 749,41 Kč, úroku z prodlení z částky 22 637,25 Kč za dobu od 15. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 189 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné do 3 dnů od právní moci rozsudku nedoplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 20 Kč, na bankovní účet č. [účet], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 24 471,18 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně do zaplacení, s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovaným byla dne 11. 11. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, úvěr měl být splacen nejpozději dne 14. 5. 2025. Úvěr byl žalovanému vyplacen na účet č. [č. účtu]. Žalobkyně se domáhá uhrazení jistiny 18 000 Kč a úroku ve výši 6 471,18 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaný celkem uhradil 5 112,16 Kč.
2. Podáním došlým soudu dne 6. 11. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 1 833,93 Kč neboť tuto částku žalovaný uhradil před podáním žaloby a administrativním pochybením nebyla zohledněna při podání žaloby. Podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení (žalobu), a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, rozhodne soud, že zpětvzetí návrhu není účinné. To neplatí, došlo-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu částečně zpět ještě před jednáním, postupoval soud v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení částečně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, aniž zjišťoval stanovisko žalovaného, neboť by byl případný nesouhlas žalovaného se zpětvzetím neúčinný (§ 96 odst. 4 o. s. ř.). Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení tak zůstaly nároky žalobce uvedené ve výroku II. a III. tohoto rozsudku.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“ ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
5. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 soud zjistil, že společnost [právnická osoba], IČ: [IČO] jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřeli smlouvu, v níž se strany dohodly, že postupitel postupuje a převádí pohledávky na postupitele a postupitel pohledávky přijímá a nabývá, a předmětem postoupení byla též pohledávka za žalovaným, která je uplatněna žalobou. Postupitelka oznámila žalovanému dopisem ze dne 19. 6. 2025, který byl odeslán téhož dne, postoupení pohledávky na žalobkyni jako nového věřitele, jak bylo zjištěno z oznámení samého a poštovního podacího lístku.
7. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 11. 11. 2024, soud zjistil, že ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavazuje poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 18 000 Kč, který bude poskytnut převodem na bankovní účet č. [č. účtu] a žalovaný se zavazuje vrátit úvěr ve 12 měsíčních splátkách ve výši 2 556,08 Kč a zaplatit úrok ve výši 112 % ročně. Z výpisu č. [č. účtu] a přehledu provedených plateb z účtu právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému platbou ze dne 12. 11. 2024 částku 18 000 Kč.
8. Žalovaný byl vyzván zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 19. 6. 2025, který byl žalovanému odeslán téhož dne, k uhrazení dluhu před podáním žaloby ve lhůtě do tří dnů, což bylo zjištěno z předmětného dopisu a poštovního podacího lístku.
9. Uvedená dílčí zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.
10. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě na níž, v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).
11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
13. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru, posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně neuvedla ničeho konkrétního ohledně vyhodnocení schopnosti žalovaného splácet, tedy s jakými údaji právní předchůdkyně žalobkyně kalkulovala, a jak tyto zjistila, toliko obecně v rámci žalobních tvrzení uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně mohla využívat informace z dlužnických registrů a že v obchodních podmínkách vážících se ke smlouvě je uvedeno, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie.
14. V projednávané věci tak dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů dostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K níž soud přihlíží i bez návrhu.
15. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 18 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 12 887,84 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 19. 6. 2025, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úrok), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost uloženou mu tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná co do 52,66 % nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na úhradu 5,32 % svých účelně vynaložených nákladů řízení z celkových 3 550 Kč. Tyto náklady tvoří: a/ soudní poplatek 1 000 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem 1 200 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy k plnění a sepis žaloby) po 300 Kč podle bodu 2. § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“); c/ náhrada hotových výdajů advokáta na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné 300 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky za 3 úkony právní služby, tj. 3× 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle § 14b odst. 1 vyhlášky; d/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně (platební místo).
17. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 20 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 980 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.