28 C 346/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit částku 116 110 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně za dobu od 25. 4. 2025 do zaplacení, částku ve výši 17 507,98 Kč, úrok ve výši 76,04 % ročně z částky 930240,78 Kč za dobu od 25. 4. 2025 do 18. 5. 2025 ve výši 4 524,72 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 93 240,78 Kč za dobu od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 385 171 Kč. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že mezi žalobkyní jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne 19. 12. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota]. Na základě smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 76,04 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 7 620 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2024, to vše dle splátkového kalendáře. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 14 splatné dne 17. 2. 2025. K datu 23. 4. 2025 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 110 814,81 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem ve splátkách částku 99 060 Kč (13 splátek ve výši 7 620 Kč). Dále žalobkyně uplatnila nárok z titulu smluvní pokuty za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, tedy splátek č. 10, 14 a 15, a dále nárok na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů. Žalovaný dluh nezaplatil ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti a žalobkyně.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění, které jsou závěrem o skutkovém stavu. Dle úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu České národní banky má žalobkyně od 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru č. [hodnota] ve spojení s oznámením o schválení úvěru (a dodejkou prokazující odeslání žalovanému) bylo zjištěno, že mezi žalobkyní jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 100 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru, v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 7 620 Kč, doba trvání úvěru byla sjednána v délce 48 měsíců, zápůjční úroková sazba činí 76,4 % ročně. Dle listiny „karta klienta“ žalovaný celkem uhradil 99 060 Kč, částka 100 000 Kč mu byla vyplacena dne 19. 12. 2023. Z „dokladu o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu“ soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému platbou na jeho účet ze dne 19. 12. 2023 částku 100 000 Kč, Anonymizováno4. Soud zjišťoval na základě tvrzení žalobkyně a jí předložených důkazů, jak žalobkyně před uzavřením smlouvy postupovala ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně získala informace o žalovaném z registru SOLUS, NRKI, což bylo prokázáno předloženými výstupy z těchto registrů. Dle výstupu z registru NRKI má žalovaný celkem nesplacené závazky ve výši 2 312 930 Kč. Údaje ze kterých žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti klienta jsou obsaženy v listině „Hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo [hodnota] “, a ohledně jeho poměrů je uvedena výše příjmu 30 500 Kč, ze zaměstnání, výdaje jsou strukturované na položky - klient (životní minimum): 4 860, druhá osoba v domácnosti (částka na partnera): 0, děti v domácnosti: 0, spoření (stavební spoření, penzijní pojištění, apod.): 0, splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky, apod.): 0, konsolidované splátky 3. stran: 0, splátky [Jméno žalobkyně].: 0, bydlení (nájemné, inkaso): 4 768 Kč, ostatní (doprava, kurzy záliby, apod.): 100 Kč. Jako forma bydlení je uvedena varianta družstevní. Z předložené historie pohybů na účtu žalovaného za období 10. 12. 2023 až 19. 12. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně tímto ověřila příjem žalovaného, když ve výpise je uvedena příchozí platba ve výši 31 166 Kč od [právnická osoba]., což v hodnocení klienta uvedený zaměstnavatel žalovaného.5. Žalobkyně předložila dále k důkazu výzvy k zaplacení adresované žalovanému ze dne 20. 3. 2025, a oznámení o zesplatnění ze dne 18. 11. 2024. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou, odeslanou žalovanému dne 8. 9. 2025 (dle poštovního podacího archu), k okamžitému uhrazení dluhu.6. Z dalších provedených důkazů nezjistil soud žádné právně relevantní skutečnosti.7. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).8. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, s odbornou péčí, jak ji vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.10. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně ověřilo toliko příjem žalovaného. Žalobkyně neověřovala žalovaným uváděnou výši výdajů na bydlení a nijak nezohlednila informaci získanou z registru nebankovních informací (NRKI) o výši dalších spotřebitelských úvěrů žalovaného, a vyšla z toho, že žalovaný nehradí žádné splátky spotřebitelských úvěrů, což je zcela zjevně nesprávné, jestliže má žalovaný závazky v celkové výši 2 312 930 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.11. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni zůstatek na poskytnuté jistině dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na poskytnutou jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni zaplatil, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 940 Kč a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, poplatky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost uloženou mu tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.