Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 690 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co do 7 310 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 20. 6. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 19. 5. 2017 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 13 000 Kč, zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 20. 6. 2018 do zaplacení ve výši 8,50 % ročně a úroku ve výši 25,28 % ročně z této částky za dobu od 19. 5. 2027 do zaplacení, s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO], a žalovanou došlo dne 19. 5. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaná byla povinna poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem a s příslušenstvím v 13 splátkách, když první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední k 19. 6. 2018. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na společnost [právnická osoba]., následně na společnost [právnická osoba], která pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek postoupila na žalobkyni.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána.
3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti účastníků i zástupce žalobkyně; vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez její osobní účasti; žalovaná, se k soudu bez omluvy nedostavila, o odročení jednání nepožádala.
4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.
5. Z notářského zápisu [Anonymizováno], sepsaného [jméno FO], notářskou se sídlem v Praze dne 27. 9. 2018, soud zjistil, že společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], sídlem [adresa], jako prodávající, a společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO], sídlem [adresa], jako kupující, uzavřeli dne 6. 9. 2018 smlouvu o prodeji části závodu, který je tvořen divizí spotřebitelských úvěrů.
6. Postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba]., IČO: [IČO], sídlem [adresa], na žalobkyni má soud za prokázané ze smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela společnost [právnická osoba]. za jako postupitel a [právnická osoba], jako postupník, a ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, včetně příloh těchto smluv obsahující seznam postupovaných pohledávek. Z uvedených listin soud zjistil, že v obou smlouvách si smluvní strany sjednaly, že postupitel postupuje postupníkovi pohledávky uvedené v příloze č. 1 smlouvy, v přílohách je uvedena pohledávka za žalovanou ze smlouvy č. [hodnota]. Společnost [právnická osoba] oznámila žalované dopisem ze dne 6. 2. 2020, postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. [hodnota], na žalobkyni jako nového věřitele, jak bylo zjištěno z dopisu samého a potvrzení o expedici obyčejných zásilek ze dne 13. 2. 2020.
7. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 19. 5. 2017 soud zjistil, že [právnická osoba] se jako úvěrující zavázala poskytnout žalované částku 13 000 Kč, žalovaná potvrdila podpisem smlouvy, že jistinu v hotovosti převzala. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou jistinu společně s dohodnutým úrokem a sjednanými poplatky. Poplatek za uzavření smlouvy je ve výši 520 Kč, poplatek za správu úvěru 2 860 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 2 670 Kč, celkem dlužná částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 22 490 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 690 Kč.
8. Z listiny „Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru“ soud zjistil, že tuto podepsala žalovaná dne 15. 5. 2017 jako žadatel, a o jejích majetkových a osobních poměrech je uvedeno, že je zaměstnanec, rozvedený, 2 výdělečné činné osoby v domácnosti, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je označen zaměstnavatel, pracuje jako prodavačka, průměrný měsíční příjem je 13 494 Kč, průměrný měsíční příjem celé domácnosti 13 494 Kč, výdaje na bydlení 7 640 Kč, energie 717 Kč a 519 Kč, stravování, výživné 2 000 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč, exekuce 1 835 Kč, průměrné měsíční výdaje žadatele 6 856 Kč, průměrné výdaje celé domácnosti 13 711 K, jako doklady z nichž byly údaje zjištěny jsou uvedeny výplatní pásky a pracovní smlouvy a k výdajům poštovní poukázky a dodatek ke smlouvě. Tyto listiny žalobkyně rovněž předložila. Z výplatních pásek soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalované byl nižší, než je uveden v žádosti, ze strany žalobkyně byly do čistého příjmu připočteny i částky srážek na výkon rozhodnutí. Dále k tomu, jak byla posuzována úvěruschopnost žalované žalobkyně předložila listinu „Credit scoring“ a „Finanční analýza“, z těchto soud zjistil, že poskytovatelka úvěru dle smlouvy vyhodnotila údaje tak, že došla k závěru, že žalovaná má měsíční volné finanční zdroje 5 638 Kč, k čemuž došla tak že od měsíčního příjmu ve výši 13 494 Kč odečetla výši měsíčních výdajů 6 865 Kč, minimální měsíční výdaje 3 050 Kč a rezervu na neočekávané výdaje 1 000 Kč, přičemž minimální měsíční výdaje jsou stanoveny výpočtem žalobkyně vycházejícího z paušálního určení těchto částek.
9. Z přehledu úhrad, které žalobkyně připojila k žalobě soud zjistil, že na smlouvu č. [hodnota] bylo ze strany žalované uhrazeno celkem 7 310 Kč.
10. Žalovaná byly vyzvána zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 26. 2. 2020, k okamžitému uhrazení dluhu před podáním žaloby, což bylo zjištěno z předmětného dopisu a poštovního podacího lístku.
11. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřených smluv o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka společnosti [právnická osoba], a tato společnost následně další smlouvou postoupila pohledávku žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., podle kterého přenechá-li zapůjčitel (právní předchůdkyně žalobkyně) vydlužiteli (žalované) zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Při hodnocení, zda posouzení úvěruschopnosti bylo ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru bylo dostatečné a v souladu s odbornou péčí, soud vychází z toho, že má jít o takový postup, aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), a v návaznosti na vyložený účel zákona je v těchto rozhodnutích definovaný obsah odborné péče, se kterou musí poskytovatel spotřebitelského úvěru postupovat, aby došlo k naplnění účelu zákona o spotřebitelském úvěru, tedy odbornou péčí v daném případě je vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
13. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, a to jednak z důvodu, že nebyly dostatečně zjišťovány další závazky žalované (např. nahlédnutím do příslušných registrů, centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku), a jednak z důvodu, že údaje o příjmech a výdajích žalované byly nesprávně vyhodnoceny, a částečně byly skutečné výdaje nahrazeny paušální částkou určenou poskytovatelkou spotřebitelského úvěru. Při výpočtu disponibilní částky nebyly do výpočtu zahrnuty veškeré skutečné náklady uvedené v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, tedy poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že, zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o. z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
14. Je – li smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované 13 000 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 5 690 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byly před podáním žaloby vyzvána k uhrazení dluhu a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatek), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že žalovaná nesplní povinnost uloženou tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalované v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než jedné poloviny uplatněného nároku (se zohledněním výše příslušenství ke dni rozhodnutí soudu) a žalované dle obsahu spisu žádné náklady v řízení nevznikly.