Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částkyII. Žaloba se zamítá co do úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 17 000 Kč za dobu od 1. 7. 2025 do zaplacení.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 2 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované, aby jí zaplatila částku 17 000 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v úroku z prodlení z částky 17 000 Kč za dobu od 1. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO], jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, poskytla žalované celkem 17 000 Kč, a to platbami ze dne 9. 10. 2023 ve výši 3 000 Kč, ve výši 10 000 Kč a ve výši 4 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalované č. [č. účtu]. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou probíhalo jednání o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale její uzavření není žalobkyně schopna doložit. Pohledávka za žalovanou byla dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 5. 2025 postoupena společností [právnická osoba]., IČ [IČO], sídlem [adresa], společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO], sídlem [adresa]. Následně byla pohledávka za žalovanou dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 5. 2025 postoupena společnosti žalobkyni. Žalovaná ke dni podání žaloby ničeho nezaplatila. Dne 20. 6. 2025 byla právním zástupcem žalobkyně odeslána žalované výzva k plnění, a proto žalobkyně požaduje rovněž zákonný úrok z prodlení od 1. 7. 2025. Žalobkyně určila datum splatnosti dne 30. 6. 2025.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Z jednotlivých, dále uvedených listinných důkazů, soud učinil zjistil následující skutková zjištění, jež jsou závěrem o skutkovém stavu věci.
5. Z potvrzení o provedené platbě od [právnická osoba] ve spojení s výpisem z účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že majitelem účtu je žalovaná a dne 9. 10. 2023 byly na účet připsány platby ve výši 3 000 Kč, ve výši 10 000 Kč a ve výši 4 000 Kč, označené „půjčka dle smlouvy [Anonymizováno].“, z toho soud učinil závěr, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované celkem 17 000 Kč, a to jako spotřebitelskou zápůjčku. Z nepodepsané smlouvy o spotřebitelského úvěru ze smlouvy číslo [hodnota] soud zjistil, že účastníky smlouvy je společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa] [IČO] IČO, , označená jako věřitel, a žalovaná označená jako klient, a předmětem smlouvy je závazek věřitele poskytnout klientovi finanční prostředky do výše limitu 30 000 Kč a klient je povinen splácet 1x měsíčně úrok z úvěru přirostlý za uplynulé období (období od poslední platby úroku), jistinu úvěru splatí klient nejpozději při ukončení smlouvy. Dle porovnání identifikačního čísla společnosti soud zjistil, že došlo ke změně názvu společnosti [právnická osoba] na název [právnická osoba]. V dopise ze dne 26. 6. 2025 společnost [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba]) oznamuje žalované, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 5. 2025 (postoupena společnosti [právnická osoba]. se sídlem [adresa], IČ: [IČO], zapsaná v obchodním rejstříku vedeným Městským soudem v Praze, vložka B [Anonymizováno]) a dále dne 20. 5. 2025 byla postoupena pohledávka vůči její osobě společnosti: [právnická osoba]., se sídlem [adresa], IČ [IČO žalobkyně], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka [Anonymizováno], byla postoupena pohledávka, kterou má společnost za žalovanou z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru ze smlouvy číslo [hodnota], a žalovaná byla vyzvána k uhrazení do 3 tří dnů. Dle poštovního podacího lístku byl dopis odeslán 20. 6. 2025. Uzavření smluv o postoupení pohledávek, které jsou uvedeny v oznámení o postoupení pohledávky, je prokázáno předmětnými smlouvami, které žalobkyně předložila k důkazu.
6. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek dle ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka na společnost [právnická osoba]., která následně postoupila pohledávku na žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.
7. Žalobkyně v žalobě požadovala přiznat nárok z titulu bezdůvodného obohacení, avšak současně z tvrzení žalobkyně, stejně jako z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že právním důvodem pro poskytnutí požadované částky byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Soud vychází z toho, že žalované jako spotřebiteli nemůže být odejmuta ochrana zakotvená v ZoSÚ jen proto, že žalobkyně tvrdí, že není schopna prokázat uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně při vyplacení částky 17 000 Kč žalované vycházela ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy měla za to, že smlouva byla uzavřena a že plní ze smlouvy. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako úvěrující se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, jako poskytovatele úvěru, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ.
8. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně neuvedla ničeho konkrétního o tom, jak byla před uzavřením smlouvy posouzena schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, ani k tomu nepředložila ani neoznačila žádné důkazy.
9. Soud proto dospěl k závěru, že původní věřitelka jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Jestliže soud došel k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní se zakládá na smlouvě o spotřebitelském úvěru dle ZoSÚ, pak je nutno postupovat dle § 87 ZoSÚ, nikoli dle § 2991 a násl. o. z., jenž obecně upravuje nároky z bezdůvodného obohacení. Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Žalovaná netvrdila, ani v řízení nevyšlo jinak najevo, že by žalovaná na závazky z neplatné smlouvy čehokoli uhradila. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 17 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Jak bylo výše uvedeno, ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že byla vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 20. 6. 2025, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl co do požadovaného úroku z prodlení. Nicméně soud současně zavázal žalovanou, pro případ že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti ve smyslu § 1968 o. z., tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 a § 142a odst. 1 o. s. ř., tak, že soud přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla procesně úspěšná jen v poměrně nepatrné části (úroku z prodlení). Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 800 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem podle § 14b odst. 1 (bod 2.) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni učinění úkonu právní služby (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky, 400 Kč za přípravu a převzetí věci, 400 Kč za předžalobní upomínku, 400 Kč za podání žaloby; c/ náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč za 3 úkony právní služby v paušální částce 100 Kč na jeden úkon podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky; d/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
11. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně (platební místo).
12. O lhůtě k zaplacení náhrady nákladů řízení soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první před středníkem o. s. ř.