28 C 6/2025

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 23. 9. 2024 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení celkové částky 31 251,15 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 520,65 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 28 917,99 Kč za dobu od 24. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 111,17 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 31 251,15 Kč za dobu od 24. 9. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 11. 2021 uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], na základě které žalovaná načerpala v průběhu trvání úvěrového vztahu částku ve výši 34 070 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkem 26 676 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, využila žalobkyně svého práva a úvěr ke dni 12. 6. 2024 zesplatnila.

2. Žalovaná uvedla, že nerozporuje, že má vůči žalobkyni dluh, ale nesouhlasila s výší. Uvedla, že není v jejích možnostech uhradit dluh najednou v krátké lhůtě, částku 7 500 Kč by byla schopna uhradit ve dvou měsíčních splátkách, Je zaměstnaná s příjmem 24 000 Kč, platí nájem ve výši 11 500 Kč, zálohu na elektřinu 1 000 Kč a na plyn 400 Kč, má v péči 12 letého syna, na kterého jeho otec nehradí výživné, protože je v insolvenci.

3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti žalobkyně a zástupce žalobkyně. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez její osobní účasti.

4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

5. Ze smlouvy [hodnota] ze dne 13. 11. 2021, soud zjistil, že v této smlouvě se žalobkyně zavazuje poskytnou žalované bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 30 000 Kč, s roční úrokovou sazbou 27,88 % s minimální výší měsíční splátky 3,29 % z úvěrového rámce. Z listiny „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ soud zjistil, že žalovaná čerpala celkem jistinu ve výši 34 070 Kč a celkem zaplatila 26 676 Kč.

6. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy vyšel soud z toho, že ve smlouvě samé jsou uvedeny údaje o osobních a majetkových poměrech žalované, a to výše příjmu žalované (24 000 Kč), výše příjmu ostatních členů domácnosti (4 000 Kč), zaměstnavatel, rodinný stav (rozvedená), počet vyživovaných dětí (1), vzdělání (střední), typ bydlení (podnájem). Z listiny „Potvrzení o ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ vzal soud za zjištěné, že žalobkyně při vyhodnocování úvěruschopnosti žalované pro úvěrový rámec 30 000 Kč vyšla z výše příjmu žalované 24 000 Kč, příjmů dalších členů domácnosti 4 000 Kč. Žalobkyně zadala dotaz ohledně žalované do registru SOLUS, NRKI, centrální evidenci exekucí a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně v telefonickém hovoru s žalovanou zjišťovala údaje pro posouzení schopnosti splácet, žalovaná uvedla měsíční výdaje v celkové výši 18 000 Kč (zjištěno ze záznamu telefonického hovoru).

7. Žalovaná byla dopisem ze dne 12. 6. 2024, odeslaným dne 13. 6. 2024, vyzvána k uhrazení zesplatněného úvěru do 14 dní od sepsání dopisu (zjištěno z dopisu samého a poštovního podacího archu). Žalovaná byla vyzván advokátem zastupujícím žalobkyni k uhrazení dluhu před podání žaloby dopisem ze dne 9. 7. 2024 (zjištěno z dopisu samého a poštovního podacího archu).

8. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.

9. Po právním vyhodnocení věci, s ohledem na shora uvedená skutková zjištění, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na ujednání smlouvy, která je ve smyslu § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZoSÚ“), smlouvou o spotřebitelském úvěru a na smlouvu tak dopadá regulace stanovená tímto zákonem, neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.). Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, uvedené vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), v nichž soudy obsah odborné péče definovaly v návaznosti na účel zákona jako vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

12. Žalobkyně k tomu, jak postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované, uvedla, že vychází z kreditního skóre žadatele o úvěr, které zajišťuje oddělení úvěrových rizik. Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Vyhodnocení vykonává automatizovaný systém. Pro získání informací důležitých pro vyhodnocení bonity žadatele o úvěr jsou využívány úvěrové registry SOLUS a NRKI. Žalobkyně uvedla, že při výpočtu úvěruschopnosti ohledně výdajů vychází buď z minimálních uvěřitelných výdajů domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, vč. vyživovaných dětí a velikosti obce, anebo vychází z celkových pravidelných měsíčních výdajů celé domácnosti, deklarovaných klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti, a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Z provedeného dokazovaní soud uzavřel, že před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřila příjem žalované, nikoli však další deklarované příjmy domácnosti, se kterými kalkulovala při výpočtu schopnosti žalované splácet. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované nevyšla ze skutečných výdajů žalované, ale z životního minima členů domácnosti a normativních nákladů na bydlení, jak žalobkyně sama uvedla v doplnění žaloby ze dne 13. 2. 2025, a toto tvrzení je v souladu se zjištěními učiněnými z předložených důkazů.

13. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, neboť nebyly ověřeny žalovanou deklarované údaje o dalších příjmech domácnosti, ačkoli s nimi při výpočtu schopnosti splácet bylo kalkulováno, a nebyly ověřovány skutečné výdaje žalované na bydlení. Při výpočtu schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, tak žalobkyně neměla k dispozici ověřené informace o příjmech a výdajích žalované, a jakýkoli výpočet z těchto údajů vycházející tak nemůže být řádným podkladem pro posouzení úvěruschopnosti. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, když v dané věci platby za bydlení nebyly zjevné z předloženého výpisu z účtu) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Povinnost poskytovatele úvěru zjistit skutečnou výši výdajů alespoň na bydlení, neboť výdaje na bydlení jsou nutnou součástí životních nákladů a v zásadní výši v poměru k ostatním životním nákladům, nelze obcházet vytvořením modelu ze statistických dat a normativních nákladů na bydlení, a nahradit skutečné výdaje částkou dle určení poskytovatele úvěru.

14. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, tedy poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

15. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované celkem 106 806,97 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaná již podle smlouvy žalobkyni zaplatila, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 26 676 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině dle smlouvy, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že vyšel z tvrzení žalované, že je schopna dlužnou jistinu uhradit ve dvou měsíčních splátkách, a stanovil proto lhůtu k uhrazení přiznaného nároku v délce 3 měsíců od právní moci rozsudku, což považoval za lhůtu odpovídající možnostem a schopnostem žalované. Současně soud rozhodl o tom, že v případě, že se žalovaná dostane do prodlení s povinností, která její ukládána tímto rozsudkem, je podle § 1970 o. z. rovněž povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z přiznané částky a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla procesně úspěšná co do více než jedné poloviny uplatněného nároku a žalované žádné náklady řízení nevznikly.