Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 18 755,96 Kč, úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 63 755,96 Kč za dobu od 1. 6. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 246,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované, aby jí zaplatila částku 63 755,96 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 29. 1. 2025 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Na základě uzavřené smlouvy žalovaná načerpala úvěr ve výši 45 000 Kč, který se spolu s úrokem ve výši 18 755,96 Kč zavázala vrátit do 31. 5. 2025. Žalovaná svou povinnost nesplnila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., obřanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, včetně dodatku č. 1, soud zjistil, že společnost [právnická osoba], IČ: [IČO] jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřeli smlouvu, v níž se strany dohodly, že postupitel postupuje a převádí pohledávky na postupitele a postupitel pohledávky přijímá a nabývá, a předmětem postoupení byla též pohledávka za žalovanou, která je uplatněna žalobou. Postupitelka oznámila žalované dopisem ze dne 14. 9. 2025, postoupení pohledávky na žalobkyni jako nového věřitele, jak bylo zjištěno z oznámení samého a poštovního podacího lístku.
6. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], soud zjistil, že ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavazuje umožnit žalované čerpat spotřebitelský úvěr až do výše 45 000 Kč, a žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr a zaplatit úrok nejpozději dne 31. 5. 2025. Z výpisu soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] platbou ze dne 29. 1. 2025 na účet č. [č. účtu] částku 45 000 Kč.
7. Žalovaná byla vyzvána zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 31. 5. 2025 k uhrazení dluhu před podáním žaloby ve lhůtě do tří dnů, což bylo zjištěno z předmětného dopisu a poštovního podacího lístku.
8. Uvedená dílčí zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.
9. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku.
10. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě, na kterou v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
13. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně netvrdila ničeho konkrétního o tom, jak byla posouzena schopnost splácet poskytnutý úvěr žalovanou, tedy z jakých údajů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela a jak byly tyto údaje zjištěny. Žalobkyně pouze odkázala na ustanovení obchodních podmínek vážících se ke smlouvě, v nichž je obecně popsán postup ověřování úvěruschopnosti, resp. udělen spotřebitelem souhlas, aby poskytovatel úvěru získal o spotřebiteli informace nahlížením do registrů.
14. V projednávané věci tak dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a potažmo tedy ani břemeno důkazní, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů dostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Je –li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stíhá žalovanou toliko povinnost vrátit jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 45 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla vyzvána k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní upomínkou, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., nicméně přihlédl též k výši ukládané peněžité povinnosti a dopěl k závěru, že přiměřenou lhůtou k vrácení zůstatku na poskytnuté jistině je lhůta 30 dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též co do požadovaného úroku z prodlení.
15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. dle poměru úspěchu ve věci, při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil také příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná co do 63,40 % nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalované právo na úhradu 26,80 % z celkových nákladů řízení. Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 2 250 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem 2 100 Kč z tarifní hodnoty 45 000 Kč (jistina) určené podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 (bod 3.) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky, a to za převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé – žaloba, účast na jednání před soudem; c/ náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 14b odst. 3 vyhlášky za 3 úkony právní služby.
16. Podle § 10 odst. 1 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Poplatek ani přeplatek na poplatku se nevrací, nepřevyšuje-li částku 50 Kč, s výjimkou uvedenou v odstavci 2. Žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 2 551 Kč, ačkoli správně měl být uhrazen toliko ve výši 2 250 Kč (vypočtený z částky 45 000 Kč jako jistiny). Žalobkyni tak bude vráceno 301 Kč. Z uvedeného důvodu soud do výpočtu náhrady nákladů řízení zahrnul soudní poplatek ve výši poplatkové povinnosti, nikoli ve výši v jaké byl žalobkyní skutečně uhrazen.
17. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení uhradil k rukám advokáta žalobkyně (platební místo).
18. O lhůtě k zaplacení náhrady nákladů řízení soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.