28 C 78/2026

Odůvodnění

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávek v celkové výši 50 126,97 Kč s úrokem z prodlení z částky 56 952,86 Kč za dobu od 5. 2. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, úrokem ve výši 7 124,86 Kč za dobu od 16. 10. 2025 do 13. 1. 2026, jako nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 24. 7. 2025 mezi žalobkyní a žalovaným, na základě které byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr. Žalovaný skutečně načerpal částku 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr alespoň v minimálních měsíčních splátkách, minimální splátka ke dni posledního čerpání byla stanovena na 2 500 Kč. Žalovaný neuhradil splátku splatnou dne 15. 10. 2025. Nárok uplatněný žalobou představuje neuhrazenou zesplatněnou jistinu ve výši 49 828 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7 124,86 Kč vypočtený jako 57,99 % z částky 49 828 Kč od 16. 10. 2025 do 12. 1. 2026, náklady na upomínání ve výši 1 000 Kč, zákonný úrok z prodlení odpovídající výši z dlužné částky a nákladů soudního řízení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění.

4. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 7. 2025 soud zjistil, že ve smlouvě si žalobkyně a žalovaný sjednali, že se žalobkyně se jako poskytovatel zavazuje poskytnout žalovanému jako spotřebiteli spotřebitelský neúčelový revolvingový úvěr, a to tak, že žalovanému na jeho výslovnou žádost a v jeho prospěch poskytne finanční prostředky, i postupně a/nebo opakovaně, a to vždy až do výše dosud nevyčerpané nebo již splacené maximální částky jistiny úvěru (dále jen „úvěrový rámec“). Úvěrový rámec byl na základě posouzení úvěruschopnosti Spotřebitele stanoven na částku v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný je povinen vrátit celkovou výši úvěru nejpozději do 72 měsíců od okamžiku čerpání poslední tranše úvěru. Zápůjční úroková sazba se uplatňuje jako pevná úroková sazba roční a její výše činí 57,99 % p. a. z čerpané a dosud nesplacené části jistiny. Smluvní strany se dohodly, že žalovaný bude na základě své výslovné žádosti čerpat první tranši úvěru následujícím způsobem: částku ve výši 50 000 Kč vyplatí žalobkyně na účet žalovaného č. [č. účtu] nejpozději do 10 pracovních dnů od nabytí účinnosti smlouvy za předpokladu splnění všech předcházejících relevantních zákonných i smluvních povinností žalovaného. Akceptaci smlouvy žalovaným má soud za prokázané elektronickým záznamem o doručení dokumentace a jejím podepsání ve spojení s kopií občanského průkazu žalovaného.

5. Z potvrzení o přijaté platbě ve výši 1 Kč a potvrzení o odchozí platbě ve výši 50 000 Kč, soud zjistil, že žalobkyně poskytla platbou připsanou na uvedený účet žalovaného dne 25. 7. 2025 částku 50 000 Kč.

6. Žalobkyně odeslala žalovanému na emailovou adresu [e-mail] (která je uvedena ve smlouvě) upomínky dne 20. 10. 2025 a dne 5. 11. 2025, což soud zjistil z předmětných upomínek. Dopisem ze dne 21. 1. 2026 žalobkyně zastoupená advokátem žalovanému oznámila zesplatnění úvěru a vyzvala ho k uhrazení celého dluhu 47 876,77 Kč, a to neprodleně. Dle poštovního podacího lístku byl dopis odeslán dne 21. 1. 2026.

7. K tomu, jak žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím částky dle smlouvy poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] žalobkyně předložila výstup z Credit Info CEE z něhož soud zjistil, že žalovaný byl lustrována dne 24. 7. 2025 v registru SOLUS, insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí.

8. Na základě výše uvedených dílčích skutkových zjištění dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 7. 2025 částku 50 000 Kč.

9. Po právním posouzení věci, soud s ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Nárok žalobkyně se zakládá na smlouvě, kterou soud po právní stránce posoudil jako smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a na smlouvu tak v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ a žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.). Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

12. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně uvedla, že příjem a výdaje žalovaného ověřila z výpisu z účtu žalovaného, toto své tvrzení však nikterak neprokázala. Nadto žalobkyně tvrdila, že další závazky žalovaného ověřila taktéž z výpisu z jeho účtu, kdy žalovaný ve smlouvě samé prohlásila že nemá jiné závazky než ty, které jsou spláceny platbami zjistitelnými z jeho účtu. V výstupu lustrace Credit info CEE soud zjistil, že nebyla provedena lustrace žalovaného s registrech evidujících závazky ze spotřebitelských úvěru (NRKI, BRKI). Z uvedeného je tedy zřejmé, že výši dalších závazků žalovaného žalobkyně nezjišťovala nahlédnutím do příslušných registrů.

13. V projednávané věci s ohledem na vše výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Je –li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stíhá žalovaného toliko povinnost vrátit jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 45 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, když žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil 2 splátky ve výši 2 500 Kč, což koresponduje s provedeným dokazováním (obsahem upomínek) a proto žalovaného zavázal k úhradě předmětné částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 21. 1. 2026, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, nicméně přihlédl též k výši ukládané peněžité povinnosti a dopěl k závěru, že přiměřenou lhůtou k vrácení zůstatku na poskytnuté jistině je lhůta 30 dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úrok, poplatky za upomínku), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 142a odst. 1 o. s. ř., podle úspěchu ve věci. Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil také příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná co do 75 % nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalované právo na úhradu 50 % svých účelně vynaložených nákladů řízení, tj. 7 825,50 Kč z celkových 15 651 Kč. Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 3 007 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“), za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky, a to za převzetí a příprava zastoupení a za písemný návrh ve věci samé, za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 vyhlášky ve výši jedné poloviny odměny, a to za výzvu před podáním žaloby; c/ náhrada hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 3 vyhlášky za 3 úkony právní služby; d/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Předžalobní výzvu k plnění soud posoudil jako úkon, za nějž náleží odměna ve výši jedné poloviny, neboť šlo o jednoduchou výzvu k plnění obsahující identifikaci smlouvy a výši dluhu, dlužná částka nebyla nikterak strukturována co do jednotlivých nároků dle smlouvy, a soud tedy uzavřel, že výzva skutkový a právní rozbor v dostatečné intenzitě ve smyslu informační hodnoty pro dlužníka neobsahovala, ostatně s ohledem na právní i skutkovou nekomplikovanost sporu v daném případě by se zpracování jiné než prosté výzvy k plnění z hlediska naplnění funkce předžalobní výzvy jako upomínky dlužníka před podání žaloby k dobrovolnému splnění povinnosti, jevilo jako neúčelné.

15. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně (platební místo).

16. O lhůtě k zaplacení náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.

17. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 677 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 2 330 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 3 007 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.