28 C 79/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uhradit částku 28 014 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 14. 11. 2023 do zaplacení, částku ve výši 11 003 Kč, úrok ve výši 66,78 % ročně z částky 22 485,19 Kč za dobu od 14. 11. 2023 do 7. 12. 2023 ve výši 961,68 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 22 485,19 Kč za dobu od 8. 12. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 86 572 Kč. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že mezi žalobkyní jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, byla dne 4. 5. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota]. Na základě smlouvy žalobkyně žalované poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 66,78 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 713 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červen 2022, to vše dle splátkového kalendáře. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. V důsledku prodlení žalované došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se takto dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 16 splatné dne 8. 9. 2023. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 25 297,52 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále žalobkyně uplatnila nárok z titulu smluvní pokuty za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů, a dále nárok na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyně v žalobě specifikovala jednotlivé platby ze strany žalované s tím, že celkový součet těchto plateb činní 26 598 Kč. Žalovaná dluh nezaplatila ani po odeslání předžalobní výzvy.

2. Podáním došlým soudu dne 7. 5. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 22 738,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 738,92 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 14. 11. 2023 do zaplacení a co do úroku ve výši 58,14 % ročně z částky 22 485,19 Kč za dobu od 14. 11. 2023 do 7. 12. 2023. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení (žalobu), a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, rozhodne soud, že zpětvzetí návrhu není účinné. To neplatí, došlo-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ještě před jednáním, postupoval soud v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení částečně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

3. Žalovaná s nárokem uplatněným žalobou nesouhlasila. Tvrdila, že smlouva o úvěru je neplatná jednak z důvodu hrubého rozporu parametrů úvěrové smlouvy s dobrými mravy, jednak pro nesplnění povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí její úvěruschopnost. Za rozpornou s dobrými mravy shledávala jak výši RPSN 90,43 %, tak sjednané smluvní pokuty, kdy sankční mechanismus je ve smlouvě nastaven záměrně tak, že aby byl pro spotřebitele v konečném důsledku likvidační. Ohledně vyhodnocení schopnosti poskytnutý úvěr splácet žalovaná uvedla, že v době uzavření předmětné smlouvy měla již jiné úvěry, a nebyla schopna správně odhadnout své platební schopnosti, nedokázala vyhodnotit dopady podmínek úvěru, smlouvu uzavírala ve finanční tísni, která pro ni byla obtížně řešitelná. Žalovaná uvedla, že převzala na základě smlouvy jistinu ve výši 25 000 Kč a žalobkyni již uhradila 26 598 Kč. Žalovaná vzájemným návrhem uplatnila v řízená nárok na zaplacení částky 1 598 Kč, jako rozdílu mezi poskytnutou jistinou a celkovými platbami uhrazenými žalobkyni.

4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění, které jsou závěrem o skutkovém stavu. Dle úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu České národní banky má žalobkyně od 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru č. [hodnota] ve spojení s oznámením o schválení úvěru (a dodejkou prokazující odeslání žalované) bylo zjištěno, že mezi žalobkyní jako poskytovatelem úvěru a žalovanou jako klientem byla uzavřena smlouva, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 25 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru, v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 1 713 Kč, doba trvání úvěru byla sjednána v délce 48 měsíců, zápůjční úroková sazba činí 66,78 % ročně. Dle listiny „karta klienta“ žalovaná celkem uhradila 26 598 Kč. Z „dokladu o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu“ soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované platbou ze dne 5. 5. 2022 na její účet uvedený ve smlouvě částku 25 000 Kč.

5. Soud zjišťoval na základě tvrzení žalobkyně a jí předložených důkazů, jak žalobkyně před uzavřením smlouvy postupovala ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně získala informace o žalované z registru SOLUS, NRKI, což bylo prokázáno předloženými výstupy z těchto registrů. Ve výstupu z registru NRKI je uvedeno CBS skóre 395, dle vysvětlivek v případě, že by žalovaná neměla aktivní smlouvy či by nebyla v databázi, hodnota CBS by nebyla vypočtena (viz vysvětlivka k příznaku 13, 26). Údaje ze kterých žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti klienta jsou obsaženy v listině „Hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo [hodnota] “, a ohledně poměrů žalované je uvedena výše příjmu 28 650 Kč, ze zaměstnání, výdaje jsou strukturované na položky - klient (životní minimum): 4 250, druhá osoba v domácnosti (částka na partnera): 0, děti v domácnosti: 0, spoření (stavební spoření, penzijní pojištění, apod.): 0, splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky, apod.): 0, konsolidované splátky 3. stran: 0, splátky [Jméno žalobkyně].: 0, bydlení (nájemné, inkaso): 3 568 Kč, ostatní (doprava, kurzy záliby, apod.): 0. Jako forma bydlení je uvedeno u rodičů. Z předložených potvrzení o připsaných platbách na účet žalované má soud za prokázané, že žalobkyně ověřila příjem žalované, připsaný na účet žalované v měsíci květnu, březnu a únoru 2022.

6. Žalobkyně předložila dále k důkazu výzvy k zaplacení adresované žalované a oznámení o zesplatnění, k nimž však nedoložila doklady o jejich odeslání žalované, a z předmětných dopisů doručení žalované nevyplývá. Žalobkyně vyzvala žalovanou předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2024, odeslanou žalované téhož dne (dle poštovního podacího archu), k okamžitému uhrazení dluhu před podáním žaloby.

7. Z dalších provedených důkazů nezjistil soud žádné právně relevantní skutečnosti.

8. Uvedená skutková zjištění soud po právní stránce hodnotil následovně. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke skutečnému prověření úvěruschopnosti žalované, předložené „Hodnocení“ plní (navíc jen částečně) tuto povinnost neúplně a toliko formálně, nepostačuje k naplnění účelu zákona, jak jí vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

11. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, když byly ověřeny pouze příjmy žalované a nikoli též její výdaje. Pokud jde o výdaje žalované, tyto byly v hodnocení klienta uvedeny v takové výši a struktuře, že vyvolávaly pochybnosti o jejich správnosti a úplnosti. Žalobkyně zcela rezignovala na zjištění skutečné výše výdajů žalované, a při výpočtu schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, tak žalobkyně neměla k dispozici ověřené informace o výdajích žalované, a jakýkoli výpočet z těchto údajů vycházející tak nemůže být řádným podkladem pro posouzení úvěruschopnosti. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným, dle názoru soudu tak žalobkyně měla skutečnou výši nákladů na bydlení zjistit a ověřit. Tento závěr je platný i za situace, kdy je uvedeno, že žalovaná bydlí u rodičů, neboť v takovém případě si žalobkyně měla ověřit toto tvrzení předložením právního titulu bydlení rodičů žalované, uvedením celkové výše nákladů na bydlení a výši částky, kterou žalovaná na bydlení přispívá. Nadto žalobkyně v registru NRKI nezjišťovala, zda žalovaná případně nemá další závazky ze spotřebitelských úvěrů, a v jaké výši, ale toliko „CBS skóre“, tedy hodnocení systému spolehlivosti žalované jako úvěrované, přičemž z toho, že jí byla přiřazena hodnota CBS vyplývá, že má aktivní smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tak vědomě nesprávně do výpočtu úvěruschopnosti zahrnula 0 Kč jako výši dalších splátek žalované, ačkoli musela vědět, že se jedná a nesprávný údaj.

12. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, tedy poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (ve znění účinném do 28. 5. 2022) stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

13. Je-li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Jelikož žalovaná již uhradila žalobkyni více než kolik činila poskytnutá jistina, tak žalovanou již žádná povinnost dle smlouvy nestíhá. Z uvedeného důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok II.)

14. Žalovaná má, s ohledem na výše uvedené, nárok, aby jí žalobkyně vrátila to, co jí žalovaná zaplatila nad rámec poskytnuté jistiny, tedy rozdíl mezi částkou 26 598 Kč a částkou 25 000 Kč, kterýžto nárok žalovaná uplatila vzájemným návrhem v tomto řízení. Jedná o bezdůvodné obohacení žalobkyně ve smyslu § 2991 a žalovaná má dle § 2993 právo na vrácení toho co plnila na základě neplatné smlouvy, nad rámec své povinnosti dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. Proto soud zavázal žalobkyni k zaplacení částky 1 598 Kč (výrok III.)

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná s nárokem uplatněným žalobou, kdy i učiněné zpětvzetí bylo procesním rozhodnutím žalobkyně a nebylo vázáno na jednání žalované, respektive procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na žalobkyni, a žalovaná byla s nárokem uplatněným vzájemným návrhem plně procesně úspěšná.Náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a dvou paušálních náhrad nezastoupeného účastníka dle vyhlášky 254/2015 Sb., tedy 600 Kč.

Odůvodnění

Při vyhotovení shora specifikovaného rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti patrné i z obsahu spisu spočívající v písařské chybě, kdy soud namísto správného součtu všech částek uhrazených žalovanou (14 krát 1 713 Kč a 2 612 Kč), který činní 26 594 Kč, uvedl částku 26 598 Kč, z tohoto důvodu pak došlo k početní chybě v závěru o výši částky, kterou má žalobkyně uhradit žalované.Soud proto v souladu s ustanovením § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vztažmo k ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvedenou zjevnou nesprávnost tímto usnesením opravil.