Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.
II. Žaloba se zamítá co do částky 10 170,84 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 170,84 Kč za dobu od 1. 10. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 765 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uhradit částku 30 170,84 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaná nesplnila povinnosti ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 31. 5. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně – [anonymizováno], když žalovaná na základě smlouvy od právní předchůdce žalobkyně čerpala úvěr v konečné výši 30 170,84 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 30. 9. 2024. Úvěr byl poskytnut žalované na účet č. [č. účtu] s uvedením variabilního symbolu [var. symbol]. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána. Žalovaná se z účasti u jednání neomluvila, ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Z jednotlivých listinných důkazů soud na základě zjištění z nich učiněných, došel k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.
4. Ze smlouvy „[právnická osoba]. – úvěrová smlouva vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice uzavřená s klientem dne 31. 5. 2024“ soud zjistil, že věřitel společnost [Anonymizováno]., se zavazuje poskytnout žalované jako klientovi úvěr do výše úvěrového limitu 20 000 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. První částka čerpání byla ve výši 20 000 Kč, byl sjednán úrok a podmínky splácení. Bylo sjednáno, že úvěr bude žalované vyplacen na účet [č. účtu]. Z přehledu úvěru soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě smlouvy ze dne 31. 5. 2024 poskytla dne 31. 5. 2024 částku 20 000 Kč, a žalovaná právní předchůdkyni žalobkyni ničeho neuhradila, kdy za plnění ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotil položku „Withdrawl“, položky „Invoice“ posoudil jako vystavená vyúčtování a položku „Payment“ ze dne 9/28/2024 jako převedení dluhu ze smlouvy po zesplatnění. Vyplacení částky 20 000 Kč dne 31. 5. 2024 má soud za prokázané potvrzením o provedení platby.
5. Ze smlouvy „Smlouva na opakovaném postoupení pohledávek“ uzavřené dne 27. 1. 2020 a jejího dodatku č. [hodnota] ze dne 18. 11. 2021, soud zjistil, že mezi [Anonymizováno] jako postupitelkou a žalobkyní jako postupníci bylo sjednáno postoupení pohledávek, předmětem bylo i postoupení pohledávky za žalovanou, pohledávka byla identifikována v příloze smlouvy, uvedením mj. rodného čísla, variabilním symbolem [var. symbol]. Postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 19. 10. 2024, což soud zjistil z dopisu samého a poštovního podacího lístku.
6. Žalovaná byla vyzván k zaplacení dluhu před podáním žaloby dopisem vyhotoveným zástupcem žalobkyně ze dne 19. 10. 2024, ve lhůtě „do tří dnů“, výzva byla odeslána žalované formou doporučené zásilky České pošty a.s. téhož dne, což soud zjistil z uvedeného dopisu a připojeného podacího lístku.
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následovně.
8. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel postoupila pohledávku bez souhlasu dlužníka žalobkyni, a postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.
9. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., a na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, jako poskytovatele úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ.
10. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru, posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně neuvedla ničeho konkrétního o tom, jak byla před uzavřením smlouvy posouzena schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, ani k tomu nepředložila ani neoznačila žádné důkazy. Pouze obecně uvedla, že úvěruschopnost právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně 90 % výdajů a příjmů. Dále byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. K těmto tvrzením žalobkyně nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně ta neprokázala, že by uvedené bylo skutečně provedeno, a nemohl tedy ani posoudit, zda došlo k řádnému zjištění a ověření příjmů a výdajů žalované, resp. jaké částky právní předchůdkyně použila pro uváděný výpočet, a jak byly částky zjištěny. Soud proto došel k závěru, že k řádnému posouzení schopnosti splácet nedošlo.
11. Soud proto dospěl k závěru, že původní věřitelka jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.
12. Je-li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované 20 000 Kč a žalovaná ničeho neuhradila, je žalovaná podle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, povinna vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu, jiné povinnosti žalované z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba žalobě lze vyhovět co do částky 20 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla opakovaně vyzvána k uhrazení dluhu, naposledy dopisem ze dne 19. 10. 2024, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatky, úroky), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval, že v případě, že žalovaná neuhradí povinnost uloženou jí tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalované v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci. Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil příslušenství pohledávek stabilizované ke dni vydání rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná co do 61,30 % nároku, po odečtení neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má vůči žalované právo na úhradu 22,60 % svých účelně vynaložených nákladů řízení. Jedná se o tyto účelně v řízení vynaložené náklady: a/ soudní poplatek 1 208 Kč; b/ odměna za zastupování advokátem 900 Kč podle § 14b odst. 1 (bod 2.) a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „vyhláška“), za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky; c/ náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč za 3 úkony právní služby v paušální částce 100 Kč na jeden úkon podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky; d/ náhrada za 21% daň z přidané hodnoty 252 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně (platební místo).