Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 250 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující2 691,62 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 95,73 Kč, kapitalizovaným úrokem 10 247,44 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 265 Kč, zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 12 941,62 Kč od [datum] do zaplacení, asmluvní pokutu 232,95 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 12 941,62 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 232,95 Kč z titulu Smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka žalovanému v hotovosti 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s příslušenstvím ve výši 12 888 Kč splácet formou pravidelných měsíčních splátek po 1 992 Kč. Žalovaný původní věřitelce uhradil pouze 4 750 Kč, od [datum] je v prodlení s úhradou zbývající části jistiny a smluvně ujednaného příslušenství. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka s účinností k témuž dni postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Kromě 12 941,62 Kč s příslušenstvím (nesplacená jistina, kapitalizované úroky, zákonný úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky) si žalobkyně dále nárokovala 232,95 Kč, což představuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nesplacené jistiny za každý započatý den prodlení od [datum] do [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezvýsledně.
2. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že původní věřitelka ověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet na základě vyplněné žádosti o úvěr, v níž žalovaný uvedl svoje příjmy, výdaje, údaje o zaměstnání a další informace. V dané věci žalovaný při sjednávání úvěru předložil původní věřitelce pracovní smlouvu a výplatní pásky. Žalobkyně dodala, že při sjednané měsíční splátce 1 992 Kč činil disponibilní zůstatek žalovaného – při zohlednění údajů, které v žádosti uváděl – 9 400 Kč. V době uzavření smlouvy navíc žalovaný neprocházel lustrací v insolvenčním rejstříku.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu, byla mu doručena fikcí a zásilka byla následně vhozena do jeho domovní schránky.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.
5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
6. Původní věřitelka s žalovaným uzavřela dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota]. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nevyživuje žádné děti, je zaměstnaný, má základní vzdělání a čistý měsíční příjem ve výši 13 960 Kč. Celkové náklady domácnosti uvedl ve výši 2 500 Kč. Při sjednávání úvěru doložil pracovní smlouvu ze dne [datum], podle níž byl zaměstnaný u Kroměřížských technických služeb na pozici dělník pro čištění města na dobu určitou do [datum], a jednu výplatní pásku za červenec 2022 s částkou k výplatě ve výši 13 960 Kč. Žalovanému byl poskytnut úvěr 15 000 Kč v hotovosti, s celkovými náklady spotřebitelského úvěru 12 888 Kč a RPSN ve výši 272,44 %. Žalovaný měl úvěr se sjednaným příslušenstvím uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč (viz žádost o úvěr, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a smlouva o úvěru č. l. 12 až 14 a dokumenty k prověření bonity č. l. 34-35). Smlouvou ze dne [datum] (viz smlouva o postoupení pohledávek se seznamem pohledávek č. l. 20, potvrzení o provedení transakce č. l. 15) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum], odeslaným [datum] (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím archem č. l. 16-17). Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní výzva s podacím archem č. l. 22-23). Ostatní listinné důkazy ve spise nebyly pro posouzení věci podstatné.
7. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného, především co se týká jeho výdajů.
8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
9. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
10. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.
11. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Z žádosti o úvěr nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovaným byla jakkoli prověřována (např. předpisem plateb za služby a energie apod.). V situaci, v níž sám žalovaný uvedl, že je svobodný, jeho mzda činila jen cca 14 000 Kč čistého měsíčně a zaměstnaný byl toliko na dobu určitou, nemůže být dostatečné, pokud původní věřitelka bez dalšího vycházela jen z žalovaným tvrzených údajů bez alespoň základního prověření toho, zda odpovídají realitě. Tvrzení žalovaného v žádosti, že celková částka jeho měsíčních výdajů činí 2 500 Kč, se soudu nejeví věrohodné. Informace sdělené žalovaným měly původní věřitelku vést k daleko větší obezřetnosti a aktivitě před poskytnutím úvěru. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků nebo v insolvenčním rejstříku. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení majetkových poměrů žalovaného.
12. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 580 a 588 o. z.). Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 OPR-[právnická osoba]. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.
13. Výše uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
14. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 15 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 10 250 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 4 750 Kč, rozdíl mezi 15 000 Kč a 4 750 Kč je právě 10 250 Kč).
15. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o příslušenství úvěru či o smluvní pokutě. Co se dále týče nárokovaných nákladů na mimosoudní vymáhání pohledávky, ty žalobkyně ničím nedoložila, ani v tomto směru nemohl soud shledat žalobu důvodnou.
16. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
17. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).
18. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.
19. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.