Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 37 868 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala 24 445,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 807,34 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 313,73 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 28 % ročně z částky 1 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroku 30 % ročně z částky 37 466,76 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 623 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 62 313,73 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]., uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěrový limit ve výši 40 000 Kč. Z tohoto limitu bylo 39 000 Kč vyplaceno přímo na bankovní účet obchodníka za účelem ve smlouvě sjednaného zboží (účelově vázaný úvěr), zbývající část úvěrového limitu (1 000 Kč) a splacenou část účelově vázaného úvěru mohl žalovaný opakovaně průběžně neúčelově čerpat, přičemž se zavázal nepřekročit poskytnutý limit a též se zavázal platit za půjčené peněžní prostředky úroky. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných minimálních měsíčních splátkách, ty však nehradil řádně a včas. Původní věřitelka proto úvěr ke dni [datum] zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což původní věřitelka žalovanému písemně oznámila. Žalobkyně dodala, že žalovaný uhradil za celou dobu trvání smluvního vztahu pouze 2 132 Kč, poslední platbu provedl dne [datum].
2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a informací získaných z veřejných registrů. Z těchto informací vyplynulo, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil 27 000 Kč, výdaje (včetně splátky půjčky a výživného) byly ve výši 6 260 Kč. Žalovaný měl tedy dostatek disponibilních prostředků ke splácení úvěru.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud mu žalobu s výzvou k vyjádření doručoval na jeho doručovací adresu, soudu známou z úřední činnosti (viz řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka]). Zásilka byla žalovanému doručena fikcí a následně dne [datum] vhozena do jeho domovní schránky. Adresa hlášeného pobytu žalovaného je sídlem úřadu.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti původní věřitelky soud zjistil, že osobu žalovaného lustrovala v registru SOLUS, CEE, insolvenčním rejstříku a registru CRIF. Čistý měsíční příjem žalovaného měl činit 27 000 Kč, v kolonce výdajů jsou zaškrtnuté pouze splátky úvěrů ve výši 2 400 Kč měsíčně. V kolonce „ověření údajů – vždy přikládáme zdroj, ze kterého byly zjištěny příjmy a výdaje“ není žádné políčko zaškrtnuté. Původní věřitelka dospěla k závěru, že rozdíl příjmů a výdajů žalovaného je 24 600 Kč měsíčně, a shledala ho proto úvěruschopným.
7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo prokázáno, že se na jejím základě původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit do výše 40 000 Kč, přičemž peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč byly určeny na nákup zboží „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ u obchodníka [právnická osoba].[IČO] IČO, , zbylé prostředky byly poskytnuty jako neúčelové. Žalovaný se zavázal splácet úvěr ve 24 měsíčních splátkách po 2 145 Kč (2 340 Kč s platbou na pojištění splácení úvěru). Roční úroková sazba činila 30,59 %, RPSN 30,6 %.
8. Z přehledu transakcí a ze sdělení [právnická osoba]., ze dne [datum], vyplývá, že na účet majitele [právnická osoba].[IČO] IČO, , byla dne [datum] poukázána platba ve výši 39 000 Kč pod VS [var. symbol], na účet žalovaného dne [datum] platba ve výši 1 000 Kč (pod stejným VS).
9. Dopisem ze dne [datum] oznámila původní věřitelka žalovanému odstoupení od smlouvy č. [hodnota] a vyzvala ho k okamžité úhradě celé dlužné částky.
10. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum].
11. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalovanému dne [datum].
12. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.
13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
14. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč, z toho 39 000 Kč poukázala přímo na účet obchodníka za účelem nákupu vybraného zboží, zbylých 1 000 Kč čerpal žalovaný na svůj bankovní účet. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky, sjednané měsíční splátky však nehradil řádně a včas. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
21. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
22. Právní posouzení věci:
23. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 40 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.
24. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Pokud jde o příjmy žalovaného, měla je původní věřitelka zjistit ve výši 27 000 Kč měsíčně. Z čeho tento příjem a jeho pravidelnost ověřila, však z její zprávy o posouzení úvěruschopnosti zřejmé není. Pokud pak jde o výdaje žalovaného, z ničeho nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovaným byla jakkoli prověřována (např. výpisem z účtu žalovaného, nájemní smlouvou apod.). Navíc původní věřitelka bez dalšího prověření zjevně vycházela z toho, že veškeré měsíční výdaje žalovaného činí pouze 2 400 Kč (u jiných kolonek, např. nájemné, hypotéka či jiné závazky, je v její zprávě uvedeno 0 Kč). Takto nízká částka zjevně neodpovídala realitě. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.
25. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 OPR-[právnická osoba]. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy. Je tedy nerozhodné, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena ještě v době platnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum], jehož tehdejší dikce (Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.) mohla navozovat dojem, že se jedná toliko o neplatnost relativní. Takový výklad však SDEU odmítl, jak bylo naznačeno výše.
26. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 40 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 37 868 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 2 132 Kč, rozdíl mezi 40 000 Kč a 2 132 Kč je právě 37 868 Kč).
27. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru, smluvních pokutách či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a na něj navazující judikaturu, viz např. rozsudky Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci ze dne [datum], č. j. [spisová značka], Krajského soudu v Brně – pobočky ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], nebo Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.
28. K nároku na zákonný úrok z prodlení dále soud podotýká následující. Podle jeho přesvědčení žalobkyně zatím nemá na tento úrok nárok, protože k úhradě částky bezdůvodného obohacení (zbývající jistiny poskytnutého úvěru) žalobkyně žalovaného dosud pro něj srozumitelným způsobem nevyzvala. Vyzvala ho toliko k úhradě 46 121,07 Kč v oznámení o odstoupení od smlouvy ze dne [datum] (a ke stejné částce v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]), v předžalobní výzvě pak k úhradě 115 354,82 Kč. Na tyto částky však žalobkyně nárok vůbec nemá, jak je vysvětleno v tomto rozsudku, žalovaný proto není s jejich úhradou v prodlení. Do prodlení se dostane teprve tehdy, neuhradí-li soudem přiznanou částku – odpovídající jistině poskytnutého úvěru po odečtení dosud zaplacené částky – ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, jak již soud uvedl výše. Soud si je vědom i odlišného přístupu, respektive názoru na nárok věřitele na zákonné úroky z prodlení spotřebitele z nevráceného bezdůvodného obohacení (např. od oznámení o zesplatnění úvěru nebo od marného uplynutí lhůty k zaplacení určené v předžalobní výzvě apod.), který se v judikatuře soudů také objevuje. Poukazuje však na názor Nejvyššího soudu v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „[v]ytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, tj. od [datum], přehlíží, že šlo o výzvu k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaná s vrácením poskytnuté jistiny ocitla v prodlení“ (zvýraznění přidáno – pozn. soudu). S uvedeným závěrem se soud ztotožňuje a podle jeho názoru platí i v nyní posuzovaném případě.
29. Soud uzavírá, že s ohledem na závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] lze tedy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný tak v tomto případě dosud v prodlení s vrácením jistiny úvěru není.
30. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).
31. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 3 116 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 2 493 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 623 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.
32. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.