Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 140 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala 22 400,48 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 634,44 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1851,08 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 169,25 Kč od [datum] do zaplacení a úroku 18,69 % ročně z částky 19 169,25 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 386 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 38 540,48 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit spolu s částkou 26 305 Kč (součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy a dalších poplatků) v 24 měsíčních splátkách po 1 930 Kč. Poslední splátku žalovaná uhradila dne [datum]. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně dodala, že žalovaná na dluh zaplatila od uzavření smlouvy o úvěru do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem 3 860 Kč, poté již ničeho.
2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě ze dne [datum]. Z ní vyplývá, že majetkovou situaci žalované prověřila původní věřitelka z výměru důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky a z nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, v němž žalovaná neměla záznam. Žalovaná při sjednávání úvěru uvedla, že je na mateřské/rodičovské dovolené s příjmem 19 200 Kč měsíčně, další čisté měsíční příjmy domácnosti jsou 30 000 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy a nemá kreditní kartu.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoli jí byla žaloba s výzvou k vyjádření doručena (fikcí) do její datové schránky.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovanou soud vyzval, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Z žádosti o spotřebitelský úvěr (zákaznické karty) ze dne [datum] soud zjistil, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původní věřitelku o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž uvedla, že je vdaná, byt nebo dům má ve spoluvlastnictví, je vyučená, má vyživovací povinnost ke dvěma osobám, má vozidlo a účelem úvěru je pokrytí výdajů na vybavení domácnosti. Dále uvedla, že je na mateřské/rodičovské dovolené s čistým měsíčním příjmem 19 200 Kč a její domácnost má ještě jiné příjmy ve výši 30 000 Kč; výdaje žalované činí měsíčně 2 500 Kč na splátky dosavadních závazků a dalších 9 000 Kč. Nemá kreditní kartu a má úvěr u jiné společnosti. Z žádosti vyplývá, že žalovaná předložila rozhodnutí o přiznání dávky z [datum]. Tento dokument soudu předložen nebyl.
7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] bylo prokázáno, že se na jejím základě původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 20 000 Kč s celkovým poplatkem ve výši 23 209 Kč společně s 3 096 Kč za doplňkové pojištění, to vše v 24 měsíčních splátkách po 1 930 Kč. RPSN činila 105,30 %.
8. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná na pohledávku uhradila 3 860 Kč.
9. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a postoupení pohledávky žalované oznámila dopisem ze dne [datum].
10. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalované dne [datum].
11. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované.
12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
13. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
19. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
20. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
21. Právní posouzení věci:
22. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 20 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaná schopná poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.
23. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalované v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Pokud jde o příjmy žalované, dle žádosti o úvěr sice žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně rozhodnutí o přiznání dávky, tato listina však soudu předložena nebyla. Nijak ověřen či doložen nebyl ani další tvrzený příjem domácnosti 30 000 Kč. Pokud pak jde o výdaje žalované, z žádosti o úvěr nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovanou byla jakkoli prověřována (např. výpisem z účtu žalované, předpisem plateb za služby spojené s užíváním bytu nebo domu apod.). V situaci, v níž sama žalovaná uvedla, že vyživuje dvě osoby, nemůže být dostatečné, pokud původní věřitelka bez dalšího ověření vycházela z toho, že její měsíční výdaje činí pouze 9 000 Kč (společně se splátkou jiného úvěru 2 500 Kč). Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované.
24. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalované, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření její úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 OPR-[právnická osoba]. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy. Je tedy nerozhodné, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena ještě v době platnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum], jehož tehdejší dikce (Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.) mohla navozovat dojem, že se jedná toliko o neplatnost relativní. Takový výklad však SDEU odmítl, jak bylo naznačeno výše.
25. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalované poskytla 20 000 Kč, je žalovaná povinna žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatila. Jinými slovy je povinna žalobkyni vrátit to, co získala z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatila. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni 16 140 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nevyvrátila, že žalovaná na dluh dosud uhradila celkem 3 860 Kč, rozdíl mezi 20 000 Kč a 3 860 Kč je právě 16 140 Kč).
26. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalované neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jejím možnostem přiměřená. Takové okolnosti měla tvrdit a prokazovat žalovaná.
27. Žalovaná byla ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstala nečinnou, a žádné náklady jí tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).
28. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 928 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 542 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 386 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.
29. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.