Výrok
I. Žaloba o zaplacení 67 461,17 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 67 461,17 Kč od 18. 5. 2026 do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 675 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 67 461,17 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalovaným a [Anonymizováno] (dále jen „původní věřitelka“) dne 6. 11. 2025, na jejímž základě žalovaný čerpal na svůj účet č. [č. účtu] celkem 67 461,17 Kč, nesplnil však svůj závazek úvěr splatit do 17. 5. 2026, od 18. 5. 2026 je tedy v prodlení. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni smlouvou (o opakovaném postoupení pohledávek) ze dne 27. 1. 2020. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 22. 6. 2026.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například, že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). O probíhajícím řízení byl nadto informován e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalovaný si s původní věřitelkou prostředky dálkové komunikace potvrdili dne 6. 11. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě měl žalovaný za sjednaných smluvních podmínek (roční úroková sazba 146,949 %, RPSN 299,98 %) možnost opakovaně čerpat a splácet úvěr do výše limitu 45 000 Kč (č.l. 9, 11-12). Žalovaný čerpal na svůj bankovní účet č. [č. účtu] v období 6. 11. 2025- 25. 1. 2026 celkem 92 625 Kč (č.l. 22-26). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, neplnil žalovaný řádně svůj závazek splácet úvěr. Fakturou s var. symbolem [var. symbol] původní věřitelka žalovanému vyúčtovala celkovou dlužnou částku 31 514,77 Kč se splatností 17. 5. 2026 (č.l. 27). Pohledávku za žalovaným následně smluvně postoupila žalobkyni (č.l. 28-37), což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. 6. 2026 zaslaným žalovanému spolu s předžalobní výzvou dne 22. 6. 2026 (č.l. 39-41). Z ostatních předložených důkazů soud nic podstatného nezjistil.
5. Žalobkyně přes písemnou výzvu soudu netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost (k jeho majetkovým poměrům netvrdila nic konkrétního); zejména však netvrdila, kolik žalovaný na sjednaný revolvingový úvěr vrátil.
6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
7. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla ničeho a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.
8. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
9. Žalovaný nárok by tedy bylo možno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně (na základě prokázaného postoupení pohledávky) ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pokud by žaloba obsahovala tvrzení, kolik žalovaný na čerpanou částku původní věřitelce, resp. žalobkyni vrátil celkem zpátky. Vzhledem k tomu, že pro absenci rozhodného tvrzení nebylo možno vést dokazování k oprávněnému rozsahu žalovaného nároku, oč se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, soud žalobu zcela zamítl (výrok I. tohoto rozsudku). K tomu lze doplnit, že žalobkyně na adresnou výzvu soudu (viz usnesení na č. l. 47), které bylo její zástupkyni doručeno dne 6. 8. 2026, nijak nereagovala a potřebná tvrzení nedoplnila.
10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšnému žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II. tohoto rozsudku).
11. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 3 374 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 2 699 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 675 Kč (výrok III. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.