10 C 262/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení 117 337,65 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem a dalšími úhradami splatit v 21 měsíčních splátkách po 2 451 Kč. Dále žalobkyně sdělila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem a dalšími úhradami splatit v 18 měsíčních splátkách po 3 043 Kč. Obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni [datum], což bylo žalované písemně oznámeno.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě ze dne [datum], resp. [datum]. Z těch vyplývá, že majetkovou situaci žalované prověřila původní věřitelka ze složenek, rovněž nahlédla do insolvenčního rejstříku, v němž žalovaná neměla záznam. Žalovaná při sjednávání úvěrů uvedla, že má příjem ze starobního důchodu, její měsíční příjem činí 65 587 Kč, resp. 50 371 Kč, nemá vyživovací povinnost k jiné osobě, nemá jiný úvěr ani kreditní kartu.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například, že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10).

4. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Ze zákaznické karty ze dne [datum] bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedla, že je důchodkyně, je rozvedená, bydlí se spolubydlící osobou, má základní vzdělání, nevyživuje žádné osoby, její čistý příjem činí 5 587 Kč, další čisté příjmy domácnosti (blíže nespecifikované) činí 60 000 Kč, celkem tedy 65 587 Kč, odhadované měsíční výdaje (blíže nespecifikované) uvedla ve výši 2 000 Kč, interní splátky ve výši 3 043 Kč. K ověření informací podaných žalovanou měla mít původní věřitelka k dispozici složenky z období květen a červen 2023, tyto však žalobkyně soudu nepředložila.

7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 23 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 22 174 Kč a poplatky ve výši 6 289 Kč, to vše v 21 měsíčních splátkách po 2 451 Kč (poslední splátka 2 443 Kč).

8. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná na tuto pohledávku žalobkyně neuhradila ničeho.

9. Ze zákaznické karty ze dne [datum] bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedla, že je důchodkyně, je rozvedená, bydlí se spolubydlící osobou, má základní vzdělání, nevyživuje žádné osoby, její čistý příjem činí 5 371 Kč, další čisté příjmy domácnosti (blíže nespecifikované) činí 45 000 Kč, celkem tedy 50 371 Kč, odhadované měsíční výdaje (blíže nespecifikované) uvedla ve výši 3 000 Kč. K ověření informací podaných žalovanou měla mít původní věřitelka k dispozici složenky za období leden a únor 2023, tyto však žalobkyně soudu nepředložila.

10. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 25 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 20 275 Kč a poplatky ve výši 6 635 Kč, to vše spolu s pojistným ve výši 2 862 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3 043 Kč (poslední splátka 3 041 Kč).

11. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná na tuto pohledávku žalobkyně uhradila 9 150 Kč.

12. Původní věřitelka postoupila obě pohledávky za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni a postoupení pohledávky žalované oznámila dopisem z [datum], odeslaným [datum] (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, doklad o odeslání).

13. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne [datum].

14. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně před uzavřením předmětných smluv náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované.

15. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

16. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] peněžní prostředky v celkové výši 48 000 Kč. Žalovaná se v obou případech zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před uzavřením smluv důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, což bylo žalované oznámeno.

17. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

23. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

24. Právní posouzení věci:

25. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 48 000 Kč na základě uzavřených smluv o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením každé ze smluv řádně prověřila, zda je žalovaná schopná poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.

26. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalované v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Příjmy a výdaje žalované tak nelze ověřit. V případě příjmů ze zákaznických karet žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně tvrzený příjem žalované ověřila (nepředložila složenky, které měla původní věřitelka dle zákaznické karty k dispozici), kromě toho se nijak blíže nezajímala o další tvrzené příjmy domácnosti (které přitom tvořily evidentně zcela zásadní část příjmů domácnosti). Pokud jde o tvrzené výdaje, pak není zřejmé, zdali jsou v nich promítnuty také náklady na bydlení, energie, na základní živobytí apod. Žalobkyně rovněž neprokázala (ostatně ani netvrdila), že by její právní předchůdkyně tvrzené výdaje jakkoli ověřila. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad provedla lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či centrální evidenci exekucí. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně tedy navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované, ze kterého nebylo možno učinit relevantní závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Je také vysoce nepravděpodobné, že by si žalovaná při celkovém měsíčním příjmu domácnosti ve výši 50 371 Kč, resp. 65 587 Kč, pokud by tyto částky odpovídaly skutečnosti, byla ochotna či nucena za drakonických podmínek půjčovat 23 0000 Kč či 25 000 Kč v hotovosti od původní věřitelky. Je evidentní, že majetková situace žalované nebyla taková, jak v žádostech deklarovala a původní věřitelka neučinila takřka nic pro to, aby ji řádně zjistila a prověřila.

27. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalované, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření její úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 OPR-[právnická osoba]. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

28. Jelikož soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné (§ 580 a násl. o. z.), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejich základě žalované poskytla celkem 48 000 Kč, je žalovaná povinna žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatila. Jinými slovy je povinna žalobkyni vrátit to, co získala z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatila. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni 38 850 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. souhrn zbývajících jistin poskytnutých částek (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nevyvrátila, že žalovaná na dluh dosud uhradila celkem 9 150 Kč, rozdíl mezi 48 000 Kč a 9 150 Kč je právě 38 850 Kč).

29. Ve zbylé části pak soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smluv o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru a poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a na něj navazující judikaturu, viz např. rozsudky Krajského soudu v [adresa] – pobočky v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], Krajského soudu v [Anonymizováno] – pobočky ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], nebo Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalované neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jejím možnostem přiměřená. Takové okolnosti měla tvrdit a prokazovat žalovaná.

30. K nároku na zákonný úrok z prodlení dále soud podotýká následující. Podle jeho přesvědčení žalobkyně zatím nemá na tento úrok nárok, protože k úhradě částky bezdůvodného obohacení (zbývající jistiny poskytnutého úvěru) žalobkyně žalovanou dosud pro ni srozumitelným způsobem nevyzvala. Vyzvala ji toliko k úhradě 127 739,67 Kč v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], v předžalobní výzvě pak k úhradě 126 560,40 Kč. Na tyto částky však žalobkyně nárok vůbec nemá, jak je vysvětleno v tomto rozsudku, žalovaná proto není s jejich úhradou v prodlení. Do prodlení se dostane teprve tehdy, neuhradí-li soudem přiznanou částku – odpovídající jistině poskytnutého úvěru po odečtení dosud zaplacené částky – ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, jak již soud uvedl výše. Soud si je vědom i odlišného přístupu, respektive názoru na nárok věřitele na zákonné úroky z prodlení spotřebitele z nevráceného bezdůvodného obohacení (např. od oznámení o zesplatnění úvěru nebo od marného uplynutí lhůty k zaplacení určené v předžalobní výzvě apod.), který se v judikatuře soudů také objevuje. Poukazuje však na názor Nejvyššího soudu v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „[v]ytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, tj. od [datum], přehlíží, že šlo o výzvu k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaná s vrácením poskytnuté jistiny ocitla v prodlení“ (zvýraznění přidáno – pozn. soudu). S uvedeným závěrem se soud ztotožňuje a podle jeho názoru platí i v nyní posuzovaném případě.

31. Soud uzavírá, že s ohledem na závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] lze tedy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná tak v tomto případě dosud v prodlení s vrácením jistiny úvěru není.

32. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla úspěšná se svým návrhem pouze částečně, a to v rozsahu méně než 50 % požadovaného plnění. Z hlediska úspěšnosti ve věci by tedy měla mít právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, té však vzhledem k její nečinnosti žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků (výrok III. tohoto rozsudku).

33. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 5 867 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 4 694 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 1 173 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.

34. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.