Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v části požadující zaplacení 13 750 Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 17 750 Kč od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 17 750 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno], uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky 13 000 Kč, tuto částku se zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, celkem měl vrátit 15 730 Kč v jediné splátce se splatností dne [datum]. Žalovaný však závazek včas a řádně nesplnil a od [datum] byl s vrácením 15 730 Kč v prodlení. Smlouvou ze dne [datum] postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný následně s žalobkyní uzavřel dne [datum] Dohodu o uznání dluhu v celkové výši 26 750 Kč (dluh byl navýšen o administrativní poplatek a náklady na inkasní vymáhání), který se zavázal postupně umořovat podle splátkového kalendáře. Jelikož se dostal s úhradou splátek do prodlení, žalobkyně celý dluh zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě do [datum]. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne [datum]. Od uzavření dohody o uznání dluhu uhradil žalovaný celkem 9 000 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli si zásilku s žalobou osobně převzal (na poslední soudu známé adrese [adresa]; adresa trvalého pobytu žalovaného je sídlem ohlašovny).
3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Původní věřitelka podepsala s žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno], na jejímž základě obdržel žalovaný na bankovní účet uvedený ve smlouvě 13 000 Kč (čl. 29) a zavázal se za to vrátit 15 730 Kč v jediné splátce nejpozději do [datum] na bankovní účet původní věřitelky (čl. 1213). Součástí smlouvy o úvěru byla též Smlouva o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru (čl. 1420, duplicitně na čl. 51-57). Smlouvou ze dne [datum] (čl. 21-28, čl. 30-31) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum] (čl. 32), odeslaným dne [datum] (čl. 33). Dne [datum] podepsali účastníci řízení Splátkovou dohodu (čl. 34) obsahující ujednání o uznání dluhu co do důvodu a výše 26 750 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit podle měsíčního splátkového kalendáře. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně, které nerozporoval, uhradil celkem 9 000 Kč. Dopisem ze dne [datum] (čl. 35), odeslaným dne [datum] (čl. 36), oznámila žalobkyně žalovanému zesplatnění dluhu ze smlouvy, který žalovaný podle tohoto dopisu uznal dohodou ze dne [datum] ve výši 17 750 Kč, neboť se žalovaný ocitl v prodlení k [datum]. Žalobkyně ho proto vyzvala k úhradě dluhu 17 750 Kč s úrokem z prodlení nejpozději do [datum]. Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému poslední, předžalobní upomínku (čl. 37-38).
6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím úvěru žalovanému zkoumala jeho příjmy, výdaje a jeho konkrétní finanční i celkovou životní situaci (že by např. zkoumala jeho dosavadní zadluženost, lustrovala žalovaného v příslušných registrech dlužníků apod.).
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž poměry se řídí zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), a podpůrně dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
10. V projednávané věci žalobkyně konkrétně netvrdila a neprokazovala, jak původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Odkázala pouze na všeobecné obchodní podmínky původní věřitelky s tím, že pokud by původní věřitelka zjistila v příslušných registrech k osobě žalovaného negativní poznatky, úvěr by mu neposkytla. Záznamy o lustracích žalovaného nicméně žalobkyně nedisponuje. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem neměla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopný či nikoli. Poskytlali přesto spotřebitelský úvěr, porušila § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.
11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněné ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
12. Na uvedeném posouzení nic nemění ani žalobkyní tvrzené uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z. I kdyby soud měl sjednání takové listiny za prokázané ve vztahu k projednávanému dluhu, nic by na jeho právním posouzení nezměnila, neboť uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z. zakládá pouze vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, s tím, že uznat lze pouze existující dluh. V poměrech spotřebitelských úvěrů je přitom soud povinen z moci úřední zkoumat, zda takový dluh mohl vůbec platně vzniknout; což v projednávané věci neshledal. Spotřebitel se totiž nemůže své ochrany vzdát; jiný výklad uznání dluhu v kontextu spotřebitelských úvěrů by tuto ochranu vyloučil, čímž by zcela pozbyla smyslu. Uznávání dluhů v takovýchto případech vnímá soud jako další způsob vědomého obcházení zákona nepoctivými věřiteli.
13. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný v řízení nijak nezpochybnil, že původní věřitelka poskytla žalovanému 13 000 Kč a žalovaný dosud zaplatil zpět 9 000 Kč. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou 4 000 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části proto soud žalobě vyhověl.
14. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť neplatnost smlouvy je třeba vnímat jako soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů. Poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vznikne žalobkyni teprve v okamžiku prodlení žalovaného s úhradou dluhu v nové době splatnosti podle tohoto rozsudku.
15. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; ve věci úspěšnějšímu žalovanému pro jeho neaktivitu žádné náklady, které by mu měla žalobkyně nahradit, nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
16. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích (tj. do výše 1 000 Kč, dosud žalobkyně zaplatila 800 Kč).