Výrok
I. Řízení se částečně co do 2 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení a z částky 500 Kč od [datum] do zaplacení, zastavuje.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 19 832,62 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 532,62 Kč od [datum] do [datum], z částky 22 232,62 Kč od [datum] do [datum], z částky 21 732,62 Kč od [datum] do [datum], z částky 21 432,62 Kč od [datum] do [datum], z částky 21 132,62 Kč od [datum] do [datum], z částky 20 832,62 Kč od [datum] do [datum], z částky 20 332,62 Kč od [datum] do [datum], z částky 19 832,62 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 22 532,62 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o zápůjčce č. [Anonymizováno], uzavřené dne [datum] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky finanční obnos 12 000 Kč, který se zavázala vrátit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem 2 400 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek 7 200 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 360 Kč. Žalovaná se však dostala do prodlení (původní věřitelce uhradila pouze 1 650 Kč), závazek se proto stal splatným. Původní věřitelce vzniklo také právo na zákonný úrok z prodlení z nesplacené jistiny a na smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná byla v prodlení s úhradou celkem 35 894,54 Kč (nesplacená jistina, nesplacený úrok, nesplacená odměna za inkaso splátek, poplatky z prodlení, smluvní úrok za období po zesplatnění závazku, smluvní pokuta a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení). Smlouvou ze dne [datum] postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku nejprve společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]., se sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., reg. č. [Anonymizováno] obchodního rejstříku [Anonymizováno] -[Anonymizováno] -[Anonymizováno] (dále jen „přechodná věřitelka“), která ji následně smlouvou ze dne [datum] postoupila žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalovaná následně s žalobkyní uzavřela dne [datum] Dohodu o uznání dluhu v celkové výši 31 632,62 Kč, který se zavázala postupně umořovat podle splátkového kalendáře. Jelikož se posléze dostala s úhradou dvou splátek do prodlení (uhradila celkem 9 100 Kč), žalobkyně zbývající část dluhu ve výši 29 832,62 Kč zesplatnila a vyzvala žalovanou k její úhradě do [datum]. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne [datum].
2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v rámci odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu. Uvedla, že nepopírá, že půjčku žalobkyni nevrátila. Nemůže však dluh uhradit celý najednou, proto navrhla, aby jí soud umožnil splnit povinnost ve splátkách po 500 Kč měsíčně, spolu se stejnou výší měsíční splátky na úhradu nákladů soudního řízení. Dodala, že ani nařízená exekuce by k dřívějšímu zaplacení pohledávky nevedla, žalobkyně by proto měla žádosti vyhovět.
3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovanou soud vyzval, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.
4. Žalobkyně v podání ze dne [datum] uvedla, že žalovaná na dluh postupně uhradila dalších 2 700 Kč; pro tuto částku společně s odpovídajícím příslušenstvím proto vzala žalobu částečně zpět.
5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
6. Původní věřitelka („[právnická osoba] “) s žalovanou podepsaly dne [datum] Smlouvu o zápůjčce č. [Anonymizováno], na jejímž základě obdržela žalovaná toho dne hotovost 12 000 Kč a zavázala se za to vrátit 14 400 Kč spolu s odměnou za inkaso 7 200 Kč v 60 týdenních splátkách po 360 Kč, (č. l. 4041 a č. l. 59). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z [datum], v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je OSVČ s příjmem 15 500 Kč měsíčně, zatímco její výdaje měly činit 6 500 Kč na nájemném, 200 Kč za telefon/internet, 2 080 Kč na splátky předchozích půjček a 4 000 Kč jako výdaje na domácnost; z toho vyšel disponibilní měsíční příjem 2 720 Kč a maximální výše týdenní splátky 604 Kč. Žalovaná také v žádosti uvedla, že má dvě exekuce, jejichž výši nezná, bydlí v podnájmu a vlastní platební kartu (č. l. 52). Žalovaná uhradila původní věřitelce v souvislosti s uvedenou smlouvou podle tvrzení žalobkyně, které nerozporovala, 1 650 Kč. Smlouvou ze dne [datum] (č. l. 42-49) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou přechodné věřitelce, která ji následně ve výši 35 894,54Kč smlouvou ze dne [datum] (č. l. 53-58, 50) převedla žalobkyni, což žalované oznámila dopisem ze dne [datum] (č. l. 39), odeslaným [datum] (č. l. 51). Dne [datum] podepsaly účastnice řízení Splátkovou dohodu (č. l. 12-13), ve znění jejího dodatku ze dne [datum] (č. l. 14), obsahující ujednání o uznání dluhu vyplývajícího ze smlouvy č. [Anonymizováno] uzavřené s původní věřitelkou co do důvodu a výše 31 632,62 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit podle měsíčního splátkového kalendáře. Poté žalovaná podle tvrzení žalobkyně, které nerozporovala, uhradila ještě 9 100 Kč. Dopisem z [datum] (č. l. 15), odeslaným následujícího dne (č. l. 16), oznámila žalobkyně žalované zesplatnění dluhu, který žalovaná podle tohoto dopisu uznala dohodou ze dne [datum], ve znění dodatku ze dne [datum], ve výši 29 832,62 Kč, neboť se žalovaná ocitla v prodlení k [datum]. Žalobkyně ji proto vyzvala k úhradě tohoto dluhu s úrokem z prodlení nejpozději do [datum]. Dne [datum] odeslala žalobkyně žalované poslední, předžalobní upomínku (č. l. 17-18).
7. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím hotovosti žalované měla jí uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za dostatečně ověřené (že by např. zkoumala její dosavadní zadluženost, lustrovala žalovanou v příslušných registrech dlužníků, v evidenci exekucí apod.).
8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž poměry se řídí zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), a podpůrně dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „o. z.“).
9. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
10. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
11. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, které dostatečně neověřovala a nezkoumala. Nadto se spokojila s informací, že žalovaná má dvě exekuce, jejichž výši nezná. To mělo vést původní věřitelku k daleko větší obezřetnosti, a i s ohledem na nízké měsíční příjmy žalované tak měla (např. z výpisů z účtu) ověřit, jaké exekuce a pro jaké částky jsou proti osobě žalované vedeny. Žalovaná již jiné půjčky splácela, byla proto zjevně rizikovou klientkou, jejíž poměry měla původní věřitelka prověřit daleko důkladněji, což se nestalo. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem neměla z pohledu soudu původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli; resp. měla jich dostatek pro to, aby žalovanou vyhodnotila jako neschopnou sjednaný úvěr splatit. Poskytlali přesto spotřebitelský úvěr, porušila § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.
12. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněné ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek Je-li cílem právní úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatností právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
13. Na uvedeném posouzení nic nemění ani žalobkyní prokazované uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z., neboť uznání dluhu ve smyslu citovaného ustanovení zakládá pouze vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, s tím, že uznat lze pouze existující dluh. V poměrech spotřebitelských úvěrů je přitom soud povinen z moci úřední zkoumat, zda takový dluh mohl vůbec platně vzniknout; což v projednávané věci neshledal. Spotřebitel se totiž nemůže své ochrany vzdát; jiný výklad uznání dluhu v kontextu spotřebitelských úvěrů by tuto ochranu vyloučil, čímž by zcela pozbyla smyslu. Uznávání dluhů v takovýchto případech vnímá soud jako další způsob vědomého obcházení zákona nepoctivými věřiteli.
14. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná v řízení nijak nezpochybnila, že původní věřitelka přenechala žalované hotovost ve výši 12 000 Kč, žalovaná zaplatila původní věřitelce zpět 1 650 Kč, žalobkyni posléze zaplatila dalších 9 100 Kč a po podání žaloby 2 700 Kč, celkem tedy 13 450 Kč. Jistinu poskytnutého úvěru proto již žalobkyně zcela zaplatila. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného dvojího postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou 12 000 Kč, kterou byla povinna žalobkyni vrátit, což již učinila.
15. Pro částku 2 700 Kč s příslušenstvím vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, jak bylo uvedeno výše, ve zbytku na žalobě trvala. Soud proto v souladu s § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí částečně zastavil (výrok I tohoto rozsudku).
16. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II tohoto rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť neplatnost smlouvy je třeba vnímat jako soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů. Poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. by žalobkyni vznikl teprve v okamžiku prodlení žalované s úhradou dluhu v nové době splatnosti podle tohoto rozsudku, žalovaná však již částku, o kterou se na úkor žalobkyně obohatila, zaplatila.
17. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal ve věci převážně úspěšné žalované. Žalovaná není v řízení zastoupena, má tedy v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. nárok na náhradu nákladů vůči žalobkyni za jeden úkon ve výši 300 Kč (odpor a vyjádření k žalobě; viz výrok III tohoto rozsudku).
18. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.