Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala 16 946,48 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 208,83 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 292,96 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 705,40 Kč od [datum] do zaplacení a úroku 15 % ročně z částky 16 705,40 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 308 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 30 746,48 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu s částkou 17 362 Kč (součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy a dalších poplatků) v 52 týdenních splátkách po 719 Kč. Poslední splátku žalovaný uhradil dne [datum]. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně dodala, že žalovaný na dluh zaplatil od uzavření smlouvy o úvěru do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem 6 200 Kč, poté již ničeho.
2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě ze dne [datum]. Z ní vyplývá, že majetkovou situaci žalovaného prověřila původní věřitelka z výplatních pásek, rovněž nahlédla do insolvenčního rejstříku, v němž žalovaný neměl záznam. Žalovaný při sjednávání úvěru uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr ve společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem 30 860 Kč, nemá vyživovací povinnost k jiné osobě, nemá jiný úvěr ani kreditní kartu.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například, že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1308/10).
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Z žádosti o spotřebitelský úvěr (zákaznické karty) ze dne [datum] soud zjistil, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč, přičemž uvedl, že je svobodný, žije s rodiči, jeho dosažené vzdělání je základní, nemá vyživovací povinnost k jiné osobě, nemá vozidlo a účelem úvěru je vybavení domácnosti. Dále uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek jako dělník u spol. [právnická osoba], má měsíční příjem 18 560 Kč, uvedl další příjmy domácnosti ve výši 12 300 Kč; výdaje žalovaného činily měsíčně 4 000 Kč. Z žádosti vyplývá, že žalovaný předložil výplatní pásky za měsíce červenec a srpen 2022. Tyto soudu předloženy nebyly.
7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] bylo prokázáno, že se na jejím základě původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 20 000 Kč s celkovým poplatkem (zahrnujícím i úrok) ve výši 15 438 Kč a pojistným ve výši 1 924 Kč, to vše v 52 týdenních splátkách po 719 Kč (poslední splátka 693 Kč). RPSN činila 162,08 %.
8. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku uhradil 6 200 Kč.
9. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum] odeslaným [datum].
10. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalované dne [datum].
11. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.
12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
13. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
19. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
20. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
21. Právní posouzení věci:
22. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.
23. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Dle žádosti o úvěr sice žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně výplatní pásky, tyto listiny však soudu předloženy nebyly, rovněž nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by se právní předchůdkyně žalobkyně zajímala o pracovní poměr žalovaného, tj. zda jde o pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou, zda žalovaný není ve výpovědní lhůtě nebo ve zkušební době apod. K ověřování výdajů pak žalobkyně rovněž ničeho netvrdila. Právní předchůdkyně žalobkyně se tak plně spolehla na tvrzení žalovaného, aniž by je ověřovala, nevyžádala si např. výpisy z bankovního účtu či nájemní smlouvu. Lze přitom pochybovat, že by veškeré měsíční výdaje včetně nákladů na bydlení, na stravu apod. činily u osoby žijící v nájmu pouze 4 000 Kč. Tato částka je evidentně hrubě podhodnocena, právní předchůdkyně žalobkyně tomu však pozornost nevěnovala. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku nebo v evidenci exekucí. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.
24. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření její úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 OPR-[právnická osoba]. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.
25. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 20 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 13 800 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 6 200 Kč, rozdíl mezi 20 000 Kč a 6 200 Kč je právě 13 800 Kč).
26. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.
27. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).
28. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 538 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 230 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 308 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.
29. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.