Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 273 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 273 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 49 755,20 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 273 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že ve dnech [datum] a [datum] převedla na bankovní účet č. [č. účtu] dohromady 273 000 Kč (v platbách po 243 000 Kč a 30 000 Kč). V tu dobu nevěděla, že se jedná o bankovní účet žalovaného. Platby provedla po dohodě se synem žalovaného, [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa]. S ním měla uzavřenou ústní smlouvu na opravu střechy nemovitosti v jejím vlastnictví. [jméno FO] požadoval tyto platby na nákup [právnická osoba] a jako platbu za odvedenou práci. Žalobkyni přitom nesdělil, že se nejedná o jeho účet, ta se později domnívala, že jde o účet jeho bratra. Žalobkyně zdůraznila, že s žalovaným se neznala a nezná, o opravě střechy ani o čemkoli jiném s ním nejednala, na pracích na nemovitosti žalobkyně se nikdy nijak nepodílel. Žalobkyně dále obsáhle popsala, jaká zjištění posléze učinila o osobě [jméno FO], s jehož pracemi na opravě střechy nebyla spokojena. Podle ní jde o osobu s kriminální minulostí, která přišla o živnostenské oprávnění a uvedla ji v omyl. Na uvedení v omyl se podílel i žalovaný tím, že synovi poskytoval svůj účet. Ačkoli se [jméno FO] široce prezentoval jako podnikatel, nebyl jím, jsou na něj vedeny exekuce a účet žalovaného využíval proto, aby se vyhnul svým platebním povinnostem vůči věřitelům a státním orgánům. Žalovaný o tom musel vědět a pomáhal synovi příjmy zatajovat. Pokud by žalobkyně tyto okolnosti znala před provedením plateb, nikdy by je neuskutečnila. Protože žalovaný nebyl ve smluvním vztahu s žalobkyní, o žalovanou částku se na její úkor bezdůvodně obohatil a musí vydat to, co mu nepatří. Je přitom nerozhodné, že s částkou reálně nakládal [jméno FO]. Dne [datum] vyzvala žalobkyně předžalobní výzvou žalovaného, aby bezdůvodné obohacení vrátil nejpozději do [datum]. Ten tak ovšem neučinil, a od [datum] tak žalobkyně požadovala po žalovaném rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky.
2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Především s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že není ve sporu pasivně legitimován. Účet žalovaného byl toliko dohodnutým platebním místem mezi [jméno FO] a žalobkyní. Žalobkyně ujednané platební místo akceptovala a platby provedla. Bylo na vůli [jméno FO], kam si nechá peníze na materiál a za práci zaslat. [jméno FO] měl navíc k účtu dispoziční oprávnění a žalobkyně věděla, že peníze neposílá na jeho vlastní účet, protože u provedené transakce bylo uvedeno jméno žalovaného. Žalovaný odmítl, že by synovi pomáhal s nelegálním podnikáním nebo se zatajováním příjmů. Navrhl proto žalobu v plném rozsahu zamítnout.
3. Z provedených důkazů a ze skutečností mezi účastníky nesporných soud zjistil následující skutkový stav:
4. Žalobkyně se ústně se synem žalovaného, p. [jméno FO], nar. [datum], domluvila na podzim roku 2024 na opravě střechy na její nemovitosti. [jméno FO] požadoval po žalobkyni finanční prostředky na nákup materiálu a jako zálohu za provedenou práci, po dohodě s žalobkyní označil jako platební místo bankovní účet č. [č. účtu]. Žalobkyně na tento účet převodem poukázala dne [datum] částku 243 000 Kč a dne [datum] částku 30 000 Kč. Majitelem bankovního účtu č. [č. účtu] je žalovaný, k účtu má dispoziční oprávnění jeho syn [jméno FO] (od [datum]). S žalovaným se žalobkyně nezná, o opravě střechy či o jiných záležitostech s ním nejednala, na pracích se nijak nepodílel (nesporné skutečnosti; potvrzení banky na čl. 45; [Anonymizováno] komunikace mezi žalobkyní a [jméno FO] na čl. 6-19). U provedených zaúčtovaných transakcí ze dne [datum] a [datum] bylo u účtu protistrany č. [č. účtu] uvedeno v kolonce název prostistrany „[Jméno žalovaného] “; žalobkyně měla za to, že jde o bratra [jméno FO] (parametry platby na čl. 21-22; [Anonymizováno] komunikace mezi žalobkyní a [jméno FO] na čl. 62).
5. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného, zbylé důkazní návrhy zamítl (k tomu viz níže).
6. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení dále platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Dle § 1954 o. z., k řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.
8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
9. Soud dospěl k závěru, že již ze samotných žalobních tvrzení a z toho, co mezi účastníky nebylo předmětem sporu, plyne, že žalobě nelze vyhovět. Žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, podle soudu se na úkor žalobkyně o žalovanou částku neobohatil.
10. V dané věci je rozhodující, že – jak sama žalobkyně opakovaně uváděla – mezi žalobkyní a žalovaným neexistoval žádný závazkový či jiný právní vztah. Naopak žalobkyně uzavřela se synem žalovaného, [jméno FO], ústní smlouvu o dílo ve smyslu § 2586 a násl. o. z. Jejím předmětem byla oprava střechy na nemovitosti žalobkyně. V rámci tohoto vztahu pak [jméno FO] zaplatila dohodnuté částky na jím označený bankovní účet. Podle soudu je nerozhodné, že tento bankovní účet patří právě žalovanému, protože se ztotožňuje s jeho argumentací, že uvedený účet byl toliko sjednaným platebním místem v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a [jméno FO]. Nároky plynoucí z tohoto vztahu si přitom musí vypořádat jeho účastníci, mezi které žalovaný nepatří.
11. Ve vztahu k pasivní legitimaci žalovaného tedy soud posuzoval, zda, popř. jaký právní vztah byl mezi účastníky řízení, respektive zda lze plnění poskytnuté na účet třetí osoby u peněžního ústavu pokládat za plnění druhé smluvní straně (odlišné od této třetí osoby), či za plnění poskytnuté právě tomuto majiteli účtu. Judikatura se v tomto ohledu ustálila v závěru, že „[p]lnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému závazku, je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]; dále shodně rozsudek téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
12. Soud opakuje, že je na základě výše uvedeného přesvědčen, že žalovanému pasivní legitimace v daném případě nesvědčí. Ze skutkových tvrzení žalobkyně je zřejmé, že finanční prostředky poskytla ve prospěch [jméno FO] na základě učiněného právního jednání s ním (dle jejích vlastních tvrzení smlouvy o dílo; je přitom nerozhodné, pokud podle svých slov později od této smlouvy odstoupila, protože R. [jméno FO] neprovedl dílo řádně a v dohodnutém termínu). Byť tyto prostředky poskytla na účet žalovaného, jednalo se o dohodnuté platební místo s [jméno FO] ve smyslu § 1954 o. z. Skutečnost, zda žalobkyně věděla či nevěděla o tom, že bankovní účet patří žalovanému, je nerozhodná (k tomu blíže srov. výše již citovaný rozsudek sp. zn. [spisová značka]), a pasivní legitimaci žalovaného by mohla založit jen za výjimečných okolností (viz níže).
13. Aktivní a pasivní legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy zásadně svědčí právě smluvním stranám, jejichž práva a povinnosti vzniklé dobrovolným uzavřením smlouvy jsou vzájemně spjata. Nároky odvíjející se od takového kontraktu mají strany uplatňovat především vůči sobě, nikoli vůči třetím osobám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně proto měla svoje nároky uplatnit vůči [jméno FO], s nímž smlouvu uzavřela, nikoli proti žalovanému.
14. Proti třetí osobě (zde žalovanému) lze nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit pouze výjimečně za podmínek stanovených v § 2995 o. z., dle kterého vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný. Toto ustanovení je třeba nicméně vykládat restriktivně, protože stále platí, že bezdůvodné obohacení (či jiné majetkové nároky) se primárně vypořádává mezi stranami závazku. Z ničeho přitom neplyne, že by žalobkyně byla k plnění na účet žalovaného přivedena lstí, kterou by bylo možné přičítat žalovanému. Žalobkyně plnila na základě dohody s [jméno FO], kterému prostředky zaslala na jím určené platební místo na nákup materiálu a jako zálohu za práci. Sama žalobkyně připustila, že [jméno FO] materiál za tyto prostředky (minimálně v části) nakoupil a s prostředky disponoval. To, zda [jméno FO] uváděl žalobkyni v omyl ohledně skutečného majitele účtu, svého podnikatelského (živnostenského oprávnění), jeho rozsahu či jiných otázek s ním souvisejících, je nerozhodné, neboť tyto okolnosti pro pasivní legitimaci žalovaného v tomto sporu nesvědčí a týkají se opět toliko vztahu mezi žalobkyní a synem žalovaného.
15. Právě převážná část zbylých žalobních tvrzení i navržených důkazů směřovala k tomu, že syn žalovaného uvedl žalobkyni v omyl, když předstíral, že je podnikatelem a zatajil jí důležité skutečnosti o své osobě a svém podnikání. Podle žalobkyně se také měl vyhýbat svým závazkům a užíváním bankovního účtu svého otce (žalovaného) tajit před příslušnými orgány příjmy, a to s vědomím žalovaného. Vedení dokazování tímto směrem soud považuje za nadbytečné a bezpředmětné, protože i pokud by byly takové skutečnosti prokázány, na závěru soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného by to nic nezměnilo. Z tohoto důvodu soud na jednání další důkazní návrhy zamítl. Skutkový stav potřebný pro rozhodnutí byl provedeným dokazováním zjištěn dostatečně. Žalovaný žádným svým jednáním žalobkyni v omyl neuvedl, na její úkor se neobohatil a jednoduše řečeno nemá se závazkovým právním vztahem mezi žalobkyní a [jméno FO] (a případnými nároky, které vůči sobě účastníci tohoto právního vztahu mají či mohou mít) nic společného, vyjma toho, že je vlastníkem bankovního účtu, na který žalobkyně poukázala dotčené finanční prostředky určené jeho synovi. To ovšem důvodnost žaloby nezakládá, jak bylo vysvětleno výše. Nároky vůči [jméno FO] nemůže žalobkyně s úspěchem uplatnit vůči jeho otci. Některé otázky nastolené žalobkyní (tvrzené zatajování příjmů před věřiteli či státními orgány, podnikání v rozporu s právními předpisy) mohou být nadto relevantní z pohledu veřejného práva, s předmětem tohoto řízení ale nesouvisí.
16. Soud s ohledem na výše uvedené žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného zamítl.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Tyto náklady sestávají z nákladů na zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.” Za každý ze čtyř úkonů právní služby spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, ve dvou vyjádřeních ve věci samé a v účasti na jednání před soudem dne [datum] (viz § 11 odst. 1 a. t.) má zástupkyně žalovaného nárok na mimosmluvní odměnu 9 420 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 a. t., včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. celkem 39 480 Kč. Zástupkyně žalovaného soudu doložila, že je plátkyní DPH (§ 14a a. t.), proto se odměna zvyšuje o sazbu této daně ve výši 21 % z částky 39 480 Kč, tj. o 8 290,80 Kč.
18. V souvislosti s cestou realizovanou k nařízenému jednání dále náleží advokátce náhrada v celkové výši 1 640 Kč, kterou tvoří 1 040 Kč za celkem [hodnota] ujetých km (cesta ze sídla zástupkyně žalovaného v Brně k soudu a zpět; 34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., při průměrné spotřebě 6,33 l/100 km dle doloženého velkého tech. průkazu a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle citované vyhlášky) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času za čtyři půlhodiny (jedna cesta 47 min) po 150 Kč, tj. 600 Kč podle § 14 a. t., spolu s DPH ve výši 344,40 Kč. Celkové náklady soudního řízení žalovaného tak činí 49 755,20 Kč (39 480 Kč + 8 290,80 Kč + 1 640 Kč + 344,40 Kč).
19. Lhůtu k placení soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.