Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 248,79 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 4 329,45 Kč, co do úroku z úvěru ve výši 11,75 % ročně z částky 8 578,24 Kč od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 578,24 Kč od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 8 578,24 Kč spolu s úrokem z úvěru, zákonným úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem 5 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut, žalovaný se zavázal úvěr splácet a uhradit poplatek a úroky z úvěru. Před uzavřením smlouvy došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V souladu s obchodními podmínkami, které byly součástí smluvního ujednání, byla žalovanému ze strany žalobkyně zaslána výpověď úvěrové smlouvy a výzva k úhradě dlužné částky, na základě čehož byla smlouva vypovězena ke dni [datum]. Žalovaný dluh neuhradil, žalobkyně proto požaduje dále úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení, vše z dlužné částky (evidované do [datum]) od [datum] do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslané upomínce.
2. Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů uvedených v žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne [datum], které zaznamenala do tabulky posuzování. Žalovaný uvedl, že jeho průměrná výše příjmů odpovídá částce 16 000 Kč, přičemž neuvedl konkrétního plátce mzdy. Příjem žalovaného si žalobkyně ověřila z výpisu z účtu, kam žalovanému v období od [datum] do [datum] příjem opakovaně přicházel od plátce mzdy [právnická osoba]., ale v nižších částkách, než jakou žalovaný uvedl v žádosti. Pro účely posuzování úvěruschopnosti žalovaného počítala žalobkyně s příjmem ve výši 6 636 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá žádný další úvěr, což si žalobkyně ověřila v bankovním registru klientských informací BRKI (kopii záznamu doložila k žalobě). K dalším výdajům uvedl žalovaný v žádosti částku 5 000 Kč, kterou si žalobkyně ověřila z transakční historie účtu žalovaného, a výsledek posuzování zaznamenala do tabulky posuzování. Při posuzování úvěruschopnosti tedy žalobkyně na straně výdajů počítala s částkou 5 000 Kč, přičemž vzala v úvahu výši aktuálního životního minima, nezbytné výdaje žalovaného dle pohybů na účtu a nezbytné výdaje uvedené v žádosti. Při odečtení výdajů ve výši 5 000 Kč od příjmu zbývalo žalovanému na splácení dluhů alespoň 1 636 Kč měsíčně, což značně převyšovalo simulovanou splátku úvěru ve výši 200 Kč. Žalobkyně proto úvěr žalovanému poskytla.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli si žalobu s výzvou k vyjádření osobně převzal (ve Věznici [adresa]) dne [datum]. K jednání nařízenému na [datum] soud žalovaného nepředvolal, protože žalovaný k dotazu soudu písemně sdělil, že žádá o projednání věci v jeho nepřítomnosti.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru, na základě které se žalovanému zavázala na jeho běžný účet č. [č. účtu] zřízený na základě Rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb ze dne [datum] poskytnout kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč s dobou trvání spotřebitelského úvěru jeden rok s možností obnovy poskytnutí úvěru na následující rok (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č.l. 15, rámcová smlouva č.l. 18). Učinili tak na základě elektronické žádosti žalovaného o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne [datum], v níž žalovaný uvedl, že má průměrný měsíční příjem 16 000 Kč (zaměstnavatele neuvedl), nemá žádné další závazky či úvěry, nezbytné výdaje činí částku 5 000 Kč (viz žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru č.l. 38). Příjmy a výdaje žalovaného ověřovala žalobkyně z pohybů na jeho účtu za období od [datum] do [datum] (viz přehled pohybů na účtu č.l. 40). Žalovaný kontokorentní úvěr vyčerpal (viz výpisy z účtu č.l. 40 a násl.) a podle tvrzení žalobkyně dluh ve lhůtě splatnosti (do jednoho roku) neuhradil. Dne [datum] odeslala žalobkyně žalovanému v souladu s obchodními podmínkami (viz č.l. 35 a násl.) na jeho adresu uvedenou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru výpověď úvěrové smlouvy a výzvu k úhradě dluhu, na základě které žalobkyně ke dni [datum] smlouvu o úvěru vypověděla (viz výpověď č.l. 73). Naposledy byl žalovaný upomínán předžalobní upomínkou ze dne [datum] (viz výzva k plnění, doručenka č.l. 93). Žalovaný za dobu trvání úvěru čerpal celkem částku 231 965,16 Kč (viz přehled debetních transakcí čl. 79), celkem splatil 227 716,37 Kč (viz přehled splácení č.l. 84).
5. Žalobkyně ani přes poučení soudu při jednání podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neprokázala, že by před poskytnutím úvěru žalovanému měla jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Z doložené transakční historie účtu žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně ověřovala příjem žalovaného, dále žalobkyně prokázala, že provedla lustraci žalovaného v registru BRKI. Výdaje žalovaného však žalobkyně vzala v potaz pouze v odhadované výši a dostatečně je neověřila.
6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
7. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
9. V projednávané věci vyšla žalobkyně z prohlášení žalovaného, které ověřovala pouze omezeně v rozsahu příjmů žalovaného, přičemž však průměrný měsíční příjem zjištěný z výpisu z účtu žalovaného byl přibližně o 10 000 Kč nižší než byl příjem, který žalovaný uvedl v žádosti. K výdajům však vzala v potaz neověřené tvrzení žalovaného, že jeho výdaje činí částku 5 000 Kč, aniž by dále zjišťovala, z čeho se částka výdajů skládá. Sama pak ověřovala výdaje žalovaného z jeho výpisu z účtu za předcházející měsíce. Z nich však vyplývá, že žalovaný většinu svých finančních prostředků vždy vybral z bankomatu v hotovosti, dále provedl pouze minimum plateb kartou (většinou za nákup potravin v řádu stokorun, případně sázky). Z transakční historie tak nebylo možné ověřit, jaké má žalovaný výdaje na bydlení a další nutné výdaje, tento podklad neposkytoval komplexní a dostatečný obraz o jeho poměrech. Žalobkyně při výpočtu výdajů žalovaného přistoupila k odhadu jeho výdajů na základě částky životního minima, tvrzení žalovaného a několika položek výdajů zjistitelných z výpisu z účtu. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla z pohledu soudu žalobkyně dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Kromě toho nezjišťovala informace o osobní a rodinné situaci žalovaného, např. zda sdílí domácnost s dalšími osobami, jak případně tyto osoby finančně přispívají na chod domácnosti, nebo zda žalovaný vyživuje další osoby apod. Žalobkyně ani žalovaného nelustrovala v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila tím § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od [datum] do [datum], sice mohla navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona do [datum]), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Rovněž s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne [datum]) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od [datum], podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatností právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která odpovídají předloženým listinným důkazům, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, přičemž žalovaný provedl na účtu debetní transakce v částce 231 965,16 Kč a uhradil na účet částku 227 716,37 Kč. Rozdíl mezi debetními transakcemi a úhradami činí částku 4 248,79 Kč, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I tohoto rozsudku).
12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II tohoto rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného (respektive v situaci, v níž se nijak nevyjádřil k věci samé) neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.
13. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nárok na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, neboť oba účastníci byli úspěšní v přibližně stejném rozsahu, respektive úspěch žalovaného byl jen nepatrně větší (výrok III tohoto rozsudku).
15. Odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 4 o. s. ř.