12 C 230/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 5. 10. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 95 829,76 Kč s příslušenstvím představujícím kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 600,65 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 346,54 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 804,85 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 198,76 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 513,37 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 515,42 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úrok 8 % ročně z částky 18 632,31 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úrok 8 % ročně z částky 21 711,40 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba]., uzavřela s žalovaným dne 5. 2. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem a dalšími úhradami splatit v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Dále žalobkyně sdělila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba]. uzavřela s žalovaným dne 28. 10. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem a dalšími úhradami splatit v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 29. 5. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno.

3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když před uzavřením obou smluv s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. V obou případech byl dle tvrzení žalobkyně ověřován zdroj příjmu žalovaného a jeho výše, dále byly zjišťovány a ověřovány jeho výdaje, kromě toho byl žalovaný lustrován ve veřejných registrech. Na základě takto provedeného posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet dospěla původní věřitelka k závěru, že ani v jednom případě nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.

5. Soud nařídil jednání ve věci ne 14. 4. 2025. Žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu kolize, avšak jelikož tuto skutečnost nedoložila, soud žádosti o odročení nevyhověl. Žalobkyně se následně z jednání řádně omluvila. Žalovaný se bez omluvy nedostavil, předvolání k jednání mu bylo doručeno stejným způsobem jako žaloba (vizte předchozí odstavec). Soud tedy projednal věc v nepřítomnosti účastníků a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.

8. Z žádosti o úvěr ze dne 4. 2. 2023 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku [právnická osoba]. o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že bydlí u rodičů, jeho dosažené vzdělání je středoškolské, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán od 1. 9. 2020 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 17 149 Kč. Jiné příjmy žalovaný neuvedl. Žalovaný označil měsíční výdaje ve výši 11 484 Kč, z toho 4 984 Kč měsíční splátky stávajících půjček, 1 500 Kč na bydlení a 5 000 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady. Použitelný příjem tedy činil 5 665 Kč. K ověření informací podaných žalovaným měla původní věřitelka k dispozici pracovní smlouvu uzavřenou dne 1. 9. 2020 na dobu neurčitou se zaměstnavatelem [právnická osoba] a výplatní pásky za měsíce listopad a prosinec 2022, ze kterých byla zjištěna čistá mzda ve výši 17 147 Kč.

9. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 2. 2023 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 20 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 1 014 Kč a poplatky ve výši 16 170 Kč, to vše v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč.

10. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 2 656 Kč.

11. Ze žádosti o úvěr ze dne 27. 10. 2022 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku [právnická osoba]. o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že je rozvedený, bydlí u rodičů, jeho dosažené vzdělání je středoškolské, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán od 1. 9. 2020 na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 17 147 Kč. Jiné příjmy žalovaný neuvedl. Žalovaný označil měsíční výdaje ve výši 8 300 Kč, z toho 2 000 Kč na měsíční splátky stávajících půjček, 1 000 Kč na bydlení, 4 800 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady a 500 Kč na spoření, pojištění. Použitelný příjem tedy činil 8 847 Kč. K ověření informací podaných žalovaným měla původní věřitelka k dispozici výplatní pásky za září a říjen 2022, ze kterých byla zjištěna čistá mzda ve výši 17 147 Kč, totéž bylo ověřeno i z potvrzení zaměstnavatele ze dne 7. 9. 2022.

12. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 10. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 30 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 1 522 Kč a poplatky ve výši 24 254 Kč, to vše v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč.

13. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 15 968 Kč.

14. Původní věřitelka postoupila obě pohledávky za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností k 29. 5. 2024 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisy z 14. 6. 2024 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky).

15. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 23. 9. 2024.

16. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

17. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Z předložených listin nevyplývá, že původní věřitelka měla k dispozici dostatek ověřených informací k řádnému posouzení schopnosti žalovaného úvěry splácet.

18. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

19. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 2. 2023 a smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 10. 2022 peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný se v obou případech zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před uzavřením smluv důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

20. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

27. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]).

28. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto jsou předmětné smlouvy o úvěru absolutně neplatné ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Původní věřitelka sice v obou případech zjišťovala a ověřovala příjem žalovaného z pracovního poměru, k čemuž měla k dispozici mj. výplatní lístky, avšak nijak blíže neověřovala výdaje žalovaného, přitom bez ověřených informací o výdajích nelze finanční situaci žalovaného posoudit komplexně. Žalobkyně dále nepředložila žádný důkaz o tom, že by byla provedena lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí či v registrech dlužníků, což měla učinit už i proto, že z žádostí o úvěr vyplývalo, že žalovaný měl i jiné úvěry (půjčky), bylo tedy zcela jistě namístě zjistit si informace o jeho platební morálce. Celkově lze uzavřít, že postup právní předchůdkyně neodpovídal zákonnému požadavku na řádné posouzení úvěruschopnosti klienta, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalovaného ani neprovedla lustrace žalovaného v dostupných registrech, neměla tedy dostatek informací k tomu, aby učinila závěr, že by o schopnosti žalovaného úvěr splácet nebylo možno pochybovat.

29. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatných smluv o úvěru, a to konkrétně ve výši 20 000 Kč (smlouva ze dne 5. 2. 2023) + 30 000 Kč (smlouva ze dne 28. 10. 2022). Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na smlouvu ze dne 5. 2. 2023 uhradil celkem 2 656 Kč, na smlouvu ze dne 28. 10. 2022 uhradil celkem 15 968 Kč. Vzhledem k tomu, že obě smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné, nebyly platně sjednány ani úroky, poplatky, příp. smluvní pokuta. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil více. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na niž byly pohledávky postoupeny, částku 31 376 Kč (nesplacenou část poskytnutých prostředků z obou smluv) z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z. a ve zbývající části žalobu zamítl.

30. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. [spisová značka] dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

31. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

33. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla úspěšná se svým návrhem pouze částečně, a to v rozsahu méně než 50 % požadovaného plnění. Z hlediska úspěšnosti ve věci by tedy měl mít právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, tomu však vzhledem k jeho nečinnosti žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

34. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 4 708 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 3 766 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 942 Kč. V případě, že tato částka nebude uhrazena, bude pohledávka předána nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.