Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 315,18 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 071,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 125,23 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 837,19 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a úroku 29 % ročně z částky 6 837,19 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2024 domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne 6. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku spolu s částkou ve výši 25 672 Kč představující úroky a poplatky splatit v 18 měsíčních splátkách po 2 760 Kč. Žalovaná dosud uhradila 38 063 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024.
2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.
5. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaná podepsaly dne 6. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč. Žalovaná se zavázala půjčené peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 25 672 Kč (vizte smlouvu o zápůjčce). Ze zákaznické karty ze dne 6. 9. 2019 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí zápůjčky, přičemž v zákaznické kartě uvedla, že žije ve vlastním bydlení, má partnera a jednu vyživovanou osobu, její dosažené vzdělání je učňovské, je v domácnosti na mateřské dovolené s příjmem 7 000 Kč. Další čistý příjem domácnosti činí 25 374 Kč. Odhadované měsíční výdaje činí 3 000 Kč, přičemž jen tuto částku žalovaná splácela měsíčně na externích splátkách. Předchozí věřitelka měla mít k dispozici výpisy z bankovního účtu žalované za červenec a srpen 2019 a listinu označenou MD 15.02/2019, tyto doklady nebyly doloženy (vizte zákaznickou kartu).
6. Před podpisem smlouvy o zápůjčce původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalované zápůjčku splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalované a neověřila si výši skutečných příjmů a výdajů žalované, jakož ani to, zda má žalovaná další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 1. 2024 (vizte smlouvu o postoupení pohledávek a oznámení).
7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
9. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
10. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
11. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů vyplývá, že se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o zápůjčce důsledně nezabývala otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům a zápůjčku splácet. Původní věřitelka se spolehla na tvrzení žalované obsažené v zákaznické kartě, když tvrzené příjmy a výdaje žalované nebyly nijak ověřeny, resp. soudu zůstaly zcela nedoloženy. Žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalované v době před uzavřením smluv o zápůjčce. Příjmy a výdaje žalované tak nelze ověřit. Pokud jde o tvrzené příjmy, tak není vůbec zřejmé, co přesně mají tvořit další příjmy domácnosti, kdy ze zákaznické karty je zřejmé, že tyto další příjmy nebyly ověřovány. Pokud jde tvrzené výdaje, pak je zcela očividné, že měsíční výdaje žalované nemohly být pouze 3 000 Kč, jak bylo tvrzeno, když částku 3 000 Kč žalovaná měsíčně splácela na externí zápůjčky. Žalovaná přitom neodmyslitelně musela být zatížena i dalšími měsíčními výdaji nutnými k zajištění živobytí (např. náklady bydlení vč. energií, chodu domácnosti, náklady stravy, dopravy, náklady na vyživovanou osobu apod.), které však vůbec nebyly hodnoceny. Žalobkyně navíc ani nedoložila, že by její předchůdkyně provedla lustraci žalované v evidenčních systémech dlužníků. Postup původní věřitelky tak navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované bez řádného zhodnocení úvěruschopnosti.
12. Soud proto pokládal smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z., neboť jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalované splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 24 000 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení a žalovaná byla povinna bezdůvodné obohacení vydat, což se již také stalo, když z tvrzení samotné žalobkyně vyplývá, že žalovaná uhradila částku 36 063 Kč. Soud proto žalobu zamítl.
13. Žalovaná byla ve sporu úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
14. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč. Nebude-li doplatek soudního poplatek ve stanovené lhůtě uhrazen, bude věc předána po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.