12 C 82/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 3. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 96 112,92 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku a náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 26. 7. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem a dalšími úhradami splatit v 21 měsíčních splátkách po 2 141 Kč. Dále žalobkyně sdělila, že tatáž právní předchůdkyně uzavřela s žalovaným dne 5. 4. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem a dalšími úhradami splatit v 24 měsíčních splátkách po 2 705 Kč. Kromě toho tatáž právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 17. 1. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem a dalšími úhradami splatit v 24 měsíčních splátkách po 1 620 Kč. Všechny pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 21. 10. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno.

3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když před uzavřením smluv s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Ve všech případech byl dle tvrzení žalobkyně ověřován zdroj příjmu žalovaného a jeho výše, a to z výměru důchodu/rozhodnutí o přiznání dávky a z výpisů z účtu, kromě toho byl žalovaný lustrován v insolvenční rejstříku. Na základě takto provedeného posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet dospěla původní věřitelka k závěru, že ani v jednom případě nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.

5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě, žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem rovněž souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.

6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.

8. Ze zákaznické karty ze dne 26. 7. 2022 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že je ženatý, bydlí ve vlastním bydlení, jeho dosažené vzdělání je učňovské, má jednu vyživovací povinnost, je v invalidním důchodu s příjmem 7 953 Kč, dále uvedl další (blíže nespecifikované) příjmy ve výši 7 963 Kč. Žalovaný označil měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč, bez bližší specifikace. K ověření informací podaných žalovaným měla mít původní věřitelka k dispozici výměr důchodu z března 2022 a výpisy z bankovního účtu za květen a červen 2022, tyto však žalobkyně soudu nepředložila.

9. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 7. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 20 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 19 282 Kč a poplatky ve výši 5 664-2 Kč, to vše v 21 měsíčních splátkách po 2 141 Kč (poslední splátka 2 126 Kč).

10. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 8 741 Kč.

11. Ze zákaznické karty ze dne 5. 4. 2022 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že je ženatý, bydlí ve vlastním bydlení, jeho dosažené vzdělání je učňovské, má jednu vyživovací povinnost, je v invalidním důchodu s příjmem 7 953 Kč, dále uvedl další (blíže nespecifikované) příjmy domácnosti ve výši 8 000 Kč. Žalovaný označil měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč, z toho 3 000 Kč na externí splátky, 2 000 Kč odhadované měsíční výdaje (bez bližší specifikace). K ověření informací podaných žalovaným měla mít původní věřitelka k dispozici výměr důchodu z března 2022 a výpisy z bankovního účtu za leden a únor 2022, tyto však žalobkyně soudu nepředložila.

12. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 4. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč, z toho částka 2 530 Kč byla určena k refinancování úvěru z dříve uzavřené smlouvy (není předmětem tohoto řízení) a částka 26 470 Kč byla vyplacena žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 29 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 28 784 Kč a poplatky ve výši 7 129 Kč, to vše v 24 měsíčních splátkách po 2 705 Kč (poslední splátka 2 698 Kč).

13. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 21 169 Kč.

14. Ze zákaznické karty ze dne 17. 1. 2022 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že je ženatý, bydlí ve vlastním bydlení, jeho dosažené vzdělání je učňovské, má jednu vyživovací povinnost, je v invalidním důchodu s příjmem 6 950 Kč, dále uvedl další (blíže nespecifikované) příjmy domácnosti ve výši 18 000 Kč. Žalovaný označil měsíční výdaje ve výši 3 100 Kč (bez bližší specifikace). K ověření informací podaných žalovaným měla mít původní věřitelka k dispozici výměr důchodu a výpisy z bankovního účtu za listopad a prosinec 2021, tyto však žalobkyně soudu nepředložila.

15. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 1. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to na bankovní účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 20 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 17 367 Kč a poplatek ve výši 1 500 Kč, to vše v 24 měsíčních splátkách po 1 620 (poslední splátka 1 607 Kč).

16. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 21 081 Kč.

17. Původní věřitelka postoupila všechny pohledávky za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 s účinností k témuž dni a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z 21. 10. 2024 odeslaným 11. 11. 2024 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, doklad o odeslání).

18. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 31. 12. 2024.

19. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

20. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

21. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 7. 2022, smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 4. 2022 a smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 1. 2022 peněžní prostředky v celkové výši 69 000 Kč. Žalovaný se ve všech případech zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky. Původní věřitelka před uzavřením smluv důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, což bylo žalovanému oznámeno.

22. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

28. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

29. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]).

30. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto jsou předmětné smlouvy o úvěru absolutně neplatné ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Příjmy a výdaje žalovaného tak nelze ověřit. V případě příjmů ze zákaznických karet žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně tvrzený příjem žalovaného ověřila (nepředložila výměry důchodu a výpisy z účtu, které měla původní věřitelka dle zákaznické karty k dispozici), kromě toho se nijak blíže nezajímala o další tvrzené příjmy. Pokud jde o tvrzené výdaje, pak není zřejmé, zdali jsou v nich promítnuty také náklady na bydlení, energie, na základní živobytí, apod., a zda jde pouze o výdaje žalovaného nebo i jím vyživované osoby. Žalobkyně rovněž neprokázala (ostatně ani netvrdila), že by její právní předchůdkyně tvrzené výdaje ověřila. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či centrální evidenci exekucí. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně tedy navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného, ze kterého nebylo možno učinit relevantní závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

31. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatných smluv o úvěru, a to konkrétně ve výši 69 000 Kč (20 000 Kč ze smlouvy ze dne 26. 7. 2022 + 29 000 Kč ze smlouvy ze dne 5. 4. 2022 + 20 000 Kč ze smlouvy ze dne 17. 1. 2022). Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na úvěry celkem uhradil 50 991 Kč. Vzhledem k tomu, že všechny smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné, nebyly platně sjednány ani úroky či poplatky. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil více. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na kterou byly pohledávky postoupeny, částku 18 009 Kč, tj. rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému vyplacena (69 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný uhradil (50 991 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z. a ve zbývající části žalobu zamítl.

32. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. [spisová značka] dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

33. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

35. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla úspěšná se svým návrhem pouze částečně, a to v rozsahu méně než 50 % požadovaného plnění. Z hlediska úspěšnosti ve věci by tedy měl mít právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, tomu však vzhledem k jeho nečinnosti žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

36. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 4 806 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 3 845 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 961 Kč. V případě, že tato částka nebude uhrazena, bude pohledávka předána nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.