16 C 1/2025

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] se domáhala žalobkyně po žalované zaplacení shora uvedených částek a úhradu nákladů řízení. Ve svém návrhu žalobkyně tvrdila, že dne [datum] uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba], IČO: [IČO], jako původní věřitelkou, smlouvu o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno], na základě které byl žalované poskytnut bezhotovostní úvěr téhož dne, a to ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit ve 13 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední ke dni [datum]. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na společnost [právnická osoba]. smlouvou o prodeji části závodu ze dne [datum] a tato společnost poté pohledávku na základě smlouvy ze dne [datum] postoupila na společnost [právnická osoba] Smlouvou ze dne [datum] pak byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho, a to ani přes písemné výzvy či předžalobní upomínku ze dne [datum] zaslanou žalované před podáním žaloby.[právnická osoba] výzvě soudu stran prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně v podání ze dne [datum] uvedla, že bere zpět svou podanou žalobu co do v úroku ve výši 25,85 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a v zákonném úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum]. Nadále požadovala zaplacení jistiny ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum], tedy od osmého dne ode dne odeslání předžalobní výzvy, do zaplacení a úhradu nákladů řízení. Soud proto ve smyslu § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozhodnutí a řízení ve znění zpětvzetí zastavil.3. Usnesením ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla jí zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedla na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla, a proto jí byla dne [datum] vhozena do domovní schránky. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř.4. Dále byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, soud tedy ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v návrhu.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru (č.l. 9), finanční analýzy (č.l. 9v), credit scoringu (č.l. 10) a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 23-24) bylo zjištěno, že dne [datum] požádala žalovaná společnost [právnická osoba], IČ [IČO], o poskytnutí úvěru ve výši [částka]. V žádosti žalovaná krom svých osobních a kontaktních údajů uvedla, že je svobodná, žije v nájmu, v domácnosti o dvou výdělečně činných osobách, je zaměstnána na dobu neurčitou jako obchodní referentka s příjmem [částka]. Celkový příjem domácnosti byl [částka] a celkové výdaje žadatelky [částka] a celé domácnosti [částka]. Úvěr měl být uhrazen ve 13 měsíčních splátkách, vždy do každého 20. dne v měsíci. Z uvedených údajů právní předchůdkyně žalobkyně došla k názoru, že poskytnout žalované úvěr je možné. K žádosti byla doložena pracovní smlouva (č.l. 11-14 spisu), výplatní pásky (č.l. 15 spisu), čestné prohlášení žalované (č.l. 16-17 spisu).7. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno] (č.l. 18-21) pak vyplynulo, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které jí byla bezhotovostně poskytnuta částka [částka], kterou se žalovaná zavázala uhradit ve 13. měsíčních splátkách po [částka], splatných vždy do každého 25. dne v měsíci. Ve smlouvě se žalovaná zavázala uhradit kromě zapůjčené částky také poplatek nazvaný celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši [částka], spočívající v částce [částka] za uzavření smlouvy, částce [částka] jako poplatek za správu úvěru, částku [částka] jako poplatek za hotovostní výběr splátek. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit [částka]. PRSN činilo 189,38 %. Součástí smlouvy byl předpis splátek na 13 měsíců (č.l. 22 spisu).8. Ze smluv o postoupení pohledávek včetně příloh (č.l. 26-41 spisu) bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni.9. Předžalobní výzvou ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k úhradě částky [částka] s upozorněním na možnost řešení věci soudní cestou. Upomínka byla zaslána dne [datum] doporučeně (č.l. 42-43 spisu). Dále byla žalované zaslána předžalobní upomínka ze dne [datum].10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.11. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. S výjimkou pracovní smlouvy a výplatních pásek se ve spise nenachází žádný relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované.12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:13. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] peněžní prostředky v celkové výši [částka], které se žalovaná zavázala uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka] ve 13. měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před uzavřením smluv důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla na základě smluv o postoupení pohledávek nejprve postoupena na společnost [právnická osoba]., která ji postoupila společnosti [Anonymizováno] s.r.o. a tato ji postoupila na žalobkyni.14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:21. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do [datum] navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do [datum]). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“.22. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne [datum] rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od [datum] ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.23. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]).24. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.25. Soud především podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované, respektive tuto nesprávně vyhodnotila. Žalobkyně předložila výplatní pásky spolu s pracovní smlouvou a čestným prohlášením žalované. Pokud pak jde o výdaje žalované, z žádosti o poskytnutí úvěru nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovanou byla jakkoli ověřována (např. výpisem z účtu žalované apod.). Žalovaná tvrdila, že žije v nájmu s další osobou, její celkové měsíční výdaje měly činit [částka], k tomu však nebyla předložena žádná tvrzení a důkazy. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný důkaz o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků přesto, že žalovaná ve své žádosti uvedla, že se spotřebitelskými úvěry již zkušenost má a ani jinak zjišťovala solventnost žalované. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované bez zhodnocení toho, jestli tvrzené výdaje odpovídají realitě, kdy zejména tvrzení měsíčních výdajů celé domácnosti ve výši [částka] při nájemním bydlení a ostatní výdaje ve výši [částka] se jeví soudu jako podhodnocené.26. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru ve výši [částka]. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná na úvěr neuhradila ničeho. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jaká částka byla uhrazena, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad nějakou částku uhradila. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru jsou absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky apod. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku [částka] z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a ve zbývající části žalobu ve znění částečného zpětvzetí zamítl.27. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“28. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. rozhodnutí.29. Žalobkyně byla ve sporu převážně úspěšná a současně odeslala žalované předžalobní upomínku, má proto právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu dle § 142 o. s. ř. V předmětné věci má soud za to, že žaloba splňuje náležitosti tzv. formulářové žaloby, kdy byla podána na ustáleném vzoru, uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech (u Okresního soudu v Kroměříži např. ve věci vedené pod sp. zn. EPR [č. účtu], EPR [č. účtu]) a hodnota předmětu řízení nepřevyšuje [částka].30. Soud stanovil výši odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od [datum], tj. ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání návrhu na vydání EPR [č. účtu] a výzva k plnění) po [částka], podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v náhradě hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony po [částka]. K těmto nákladům je potřeba připočíst náhradu na zaplacený soudní poplatek ve výši [částka]. Celkem náklady řízení činí [částka].31. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci výše uvedenou částku s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.32. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení k rukám advokáta vychází z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.