16 C 115/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR [č. účtu]) doručenou dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedených částek a úhrady nákladů řízení ve výši [částka]. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným distančním způsobem na adrese www.[Anonymizováno].[Anonymizováno] uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr jiný než na bydlení až do výše [částka] s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit dle sjednaných podmínek. Součástí ujednání byl i sazebník a všeobecné obchodní podmínky. Dále se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit poplatek za poskytnutí úvěru a případně další poplatky objednané žalovaným. Ve svém návrhu pak žalobkyně uvedla, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy vycházela zejména z tvrzení žalovaného před poskytnutím úvěru a jí předložených informací. Úvěr byl žalovanému poskytnut bezhotovostně prostřednictvím bankovního převodu, a to dne [datum] ve výši [částka]. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením pravidelných denních splátek, proto žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemuž informovala žalovaného e-mailem ze dne [datum], kdy k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne [datum]. Ke dni podání žaloby žalobkyně požádala po žalovaném úhradu částky [částka] sestávající z jistiny ve výši [částka], poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši [částka] a smluvního úroku ve výši [částka]. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo trvalého pobytu žalovaného, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1308/10).

3. Žaloba spolu s výzvou k vyjádření byla zaslána žalovanému na shora uvedenou adresu, kde si ji žalovaný dne [datum] převzal osobně do vlastních rukou.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu také nijak nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.

5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru (revolvingový úvěr), ve které žalobkyně žalovanému umožnila čerpat úvěrový rámec do výše [částka] (kreditní rámec). Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním, kdy konec platnosti kreditního rámce byl sjednán na [datum], roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce (RPSN) činila 1422,87 %, pevná denní úroková sazba činila 0,933 %, datum splatnosti první splátky bylo [datum], datum splatnosti úvěru [datum], celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky, ověřovací položka činila [částka] – služba, variabilní symbol: [var. symbol] (viz smlouva na č.l. 10-12 spisu, údaje o poskytovateli č.l. 24, informace pro spotřebitele č.l. 23, všeobecné obchodní podmínky č.l. 18-22).

7. Žalovaný se zavázal hradit poskytnuté finanční prostředky v denních splátkách po [částka] denně (viz předpis denních splátek na č.l. 13-16 spisu).

8. Žalovanému bylo po ověření totožnosti dne [datum] na bankovní účet zaslána částka [částka] (viz přehled bankovních transakcí na č.l. 17, autorizace totožnosti totožnosti č.l. 29, výpis bankovní identity č.l. 30).

9. Při posuzování úvěru postupuje žalobkyně dle obecných principů a filozofie společnosti (viz č.l. 25-26) a vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a zaznamenaných na výpisu o posuzování uvěruschopnosti (viz č.l. 31 spisu), listině nazvané identifikované příjmy (viz č.l. 32).

10. Dne [datum] byla žalovanému zaslána výzva k úhradě částky [částka] (viz č.l. 33 spisu).

11. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný doporučeně před podáním žaloby vyzván k úhradě částky [částka] a nákladů právního zastoupení ve výši [částka] (viz č.l. 34-35 spisu).

12. Ostatní důkazy soud neprováděl, neboť neměly pro věc význam.

13. Žalobkyně však neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. K žalobě kromě autorizace totožnosti žalovaného, byl doložen výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovanému (č.l. 31) a listina označená jako identifikované příjmy (č.l. 32), ze kterých bylo zjištěno, že žalovaný žil v domácnosti s další osobou, výše pravidelných měsíčních výdajů měla činit [částka], výše ověřeného měsíčního příjmu činila [částka], výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žadatelem [částka], regionální koeficient činil 1, rezerva na výdaje byla stanovena [částka], vypočítané minimální výdaje [částka], disponibilní příjem tak činil [částka]. K tomu však žalobkyně nedoložila žádné důkazy. Žalobkyně si tedy neověřovala tvrzené příjmy a výdaje žalovaného a jeho majetkové poměry a vycházela pouze z tvrzení žalovaného. Byť to žalobkyně v žalobě tvrdila, nedoložila ani, že by žalovaného lustrovala v jakékoli databázi dlužníků. Žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. Ležérní postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně dle názoru soudu neměla dostatek ověřených informací k tomu, aby mohla dojít k závěru, že o schopnosti žalovaného splácet úvěr nelze důvodně pochybovat. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů. Svá tvrzení a důkazy nedoplnila ani přes výzvu soudu ze dne [datum].

14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

23. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:

24. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum]. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do [datum]). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.

25. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne [datum] rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

26. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]).

27. Soud má tedy v předmětné věci za to, že věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že věřitelka důsledně nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, resp. toto posuzování nedoložila relevantními důkazy. Věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

28. Věřitelka tedy poskytla žalovaného plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši [částka]. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na tuto částku neuhradil ničeho. Toto tvrzení žalovaný nijak nerozporoval, v řízení zůstal nečinný. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve výši [částka] v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako bezdůvodné obohacení. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

29. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 436-440).

30. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

31. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalovanému žádné náklady nevznikly.

33. Výrok o tom, že žalovaný je povinna zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.

34. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení byl vypočítán dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), a to ve výši [částka], dosud bylo na poplatku uhrazeno [částka]. Je tedy povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši [částka], a to na účet soudu č. 37031827691/0710, VS: [var. symbol].

35. V případě, že tato částka nebude uhrazena, bude pohledávka předána nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.